Eduard Tomáš

[armin]

Eduard Tomáš - O guruovi (9. přednáška z cyklu Joga velikého symbolu)

Dvě vlastnosti jsou vlastnostmi moudrého: za prvé, že žádná bytost není jím zavržena a za druhé, že všechny tvary a bytosti jsou jím vnímány jako prázdné. To ho činí přirozeným útočištěm lidí hledajících Pravdu. Oni cítí, že je jejich pomocníkem, ukazovatelem cesty, světlem ve tmě.
Dnes si řekneme, jak vypadá člověk těchto dvou vlastností. Člověk, který v dlouhém běhu života dozrál až ke stavu osvobození, člověk ve sjednocení s bohatstvím, ve stavu prostém ega, V poznání Pravdy.. Tento námět je ožehavý, nenajdete jej v JVS; přesto tam však patří.
Je to námět pozoruhodný, neboť se týká naší vlastní budoucnosti, budoucnosti všech lidí světa, které každý z nás jednou dosáhne, i když ji bude sebevíc odkládat.
Není snadné mluvit pravdivě o mudrcích. Ještě nesnadněji je mudrce skutečně pochopit, to je porozumět mu, vždyť to znamená pochopit a porozumět samotné Vesmírné Moudrosti. Ryzímu Božství, které On na této úrovni mezi námi representuje.
Pravdu nelze vyslovit, třebaže je ji možno zažít. Utišme proto všechny proudy své bytosti. Relaxujme tělo i mysl. Zapalme vnitřní oheň ryzí bdělosti, zanícené žhavou touhou po Pravdě a pokornou láskou k Nekonečnému, aby všechny složky našeho duchovního nitra byly vyváženy v naprosté rovnováze a naše mysl byla čistá, tj. osvobozená od všech běžných tužeb a starostí.
V hluboké úctě a oddanosti k Pravdě učiňme se tak plně schopnými přijmout, co je vůbec možno přijmout, včetně toho nepopsatelného, co žije za slovy a všemi myšlenkami; čistého neosobního Vědomí, ryzí Pravdy a neposkvrněné vesmírné moudrosti Ducha svatého.
Byl jsem výslovně varován před zveřejněním tohoto námětu a nepochybuji, že tyto varovné hlasy to myslely dobře. Proto zdůrazňuji, že nebudu dnes mluvit o sobě také o žádné jiné osobě. Již proto ne, že hodlám dnes něco říci o pravém guruovi a pravý guru není osobou, třeba že se nám tak může jevit.
Pravá moudrost je vnitřní moudrost. Hledáme-li ji jako osobu, nikdy ji nenalezneme. Nemůžeme ji dokonce ani posuzovat podle zevnějšího života žádné osoby. Můžete žít s mudrcem 50 let a nemusíte o tom vědět. Jeho zevní vyjádření i způsob života a hlavně vaše představy a domněnky vás mohou zcela zavést a oklamat. Vzpomeňme si jen Milarepova gurua Marpu, jak čekal na svého žáka se džbánem plným kořalky a jak mu po dlouhá léta dával krut= a zdánlivě nesmyslné úkoly, které na první pohled s duchovní cestou vůbec nesouvisely, až by to bylo Milarepu málem zviklalo.
Vzpomeňme si jen na mudrce japonské sekty Zen a jejich způsobu jednání s žáky hraničící často až s osobní brutalitou.
Naopak můžete míti někoho za mudrce, protože se vám zdá, že mluví moudře, učeně a sladce a jeho způsoby se vám zdají dokonalé a on jím ani zdaleka nemusí být. Na každém může něco dobrého být, ale zdaleka to nestačí k Poznání.
Gurua nemůžeme poznat zevně, ale můžeme ho i jeho působnost vytušit v našem vlastním nitru. Guru, pravý guru je světlem našich myslí, dobrem našich srdcí. Není místa, kde by nebyl přítomen; neboť jest to samo ryzí Božství. Jeho přítomnost je známa ve všem stvořeném jako neosobní božské Já jsem. To je guru. To je to nepopsatelné, jehož alespoň některé projevy bych se rád pokusil dnes popsat málo obratnými slovy lidí.
Známky gurua? Jaká jsou znamení, podle nichž poznáte osvíceného? Jak poznáte člověka ve stavu osvíceném?
Jak je těžko popsat ranní svítání… Jak těžko je popsat jen utišující vánek, jenž právě pohladil vaši skráň…, natož pak stav, kdy myšlenky utichají a každý jejich pohyb uhasíná… Jak těžko je popsat mudrce! A přece bych chtěl mluvit o něm slovy nejnadšenějšími. V duchu mi zpívá slavný chorál na jeho božskou přítomnost, i když zcela dobře vím, že nejlépe by bylo uctít ho mlčením…
Rád bych vám ukázal Pravdu… Ale nemám na mysli pravdu žádného z lidí. Chtěl bych mluvit o pravém Já, které z lásky k Já, které z lásky a milosrdenství k nám se může projevit v podobě člověka. Jenomže Ono má všechny podoby. A přece v některé je více odhaleno. Má-li někdo to štěstí, že je pozná v lidském tvaru, je to veliká Milost. Může k němu promlouvat různě. V podobě bratra, milence, učitele nebo učitelky. Matky i otce rodiny.
Takový člověk je přirozeným brahmačaryou, byť i byl otcem rodiny, neboť je prost lpění, prost vášní, prost připoutanosti. Žije životem moudrosti a vytrvává v něm neochvějně. Protože podstatu jmen a tvarů poznává jako vlastní živé Bytí, jeví se mu tiché a bez pohybu, jakoby ani nikdy nebyly povstaly anebo jakoby byly zobrazeny jen vzduchem ve vzduchu (proudění vody ve vodě).
Co je zájmem takového člověka, má-li vůbec jaký? Spočívat v dokonalosti, naslouchat o Dokonalosti a někdy také vykládat nauku o Dokonalosti těm, kteří se cítí být k ní přitahováni. Ale kdo tu vyučuje a kdo je učen, kdo je osvícený, když vše je mu jednoznačně prázdné? Z čeho vlastně vychází moudrý? Moudrý vychází z plnosti Prázdnoty a to, co mu o cestě k moudrosti vysvítá, to vyplývá rovněž z plnosti Prázdnoty: je to dokonalé, ale on nevnímá Dokonalost jako něco od sebe odděleného, nevnímá odděleně ani toho, kdo žije v Dokonalosti, nevnímá odděleně ani toho, kdo v ní nežije. Jemu nevzniká žádné zdání, ba není si vědom ani toho, že zdání nevzniká. Ale ani strachu, ani stavu bez bázně. Možno o něm říci, že přebývá v sídle nevnímání, v nesrovnatelné dokonalosti Poznání, přímo chráněn božským „Já jsem“.
Proto je ve velkém nebezpečí, kdo by mu ublížil a ve výhodě, kdo by mu jakkoliv prospěl, neboť vyrovnání se zmnohonásobuje. Aniž by to osvícený potřeboval nebo zamýšlel.
Jak myslí osvícený a jak jedná? Myslí asi takto: z jednoty se rodí mnohost, z mnohosti pocházejí touhy, z tužeb pochází utrpení. Vše co bylo do mnohosti zrozeno, bude však jednou pomocí Pravdy dovedeno zpět do Jednoty. Ale již dnes jsou všechny zrozené bytosti Jednotou, již dnes jsou ve skutečnosti dokonalé, jejich zdánlivá oddělenost je klam. Kdyby připustil skutečnou oddělenost individuality byl by to konec mudrce, neboť by přestal být moudrým. Jak by to však mohl připustit, když má neochvějné vědomí Jednot.
Většina lidí se domnívá, že jejich vlastní domov je ve dvojnosti a i když jsou na duchovní cestě a zažijí nějaké vytržení Jednoty, opět se vracejí normálním vědomím do dvojnosti. Pak se říká, že zažil Jednotu, ale on se ještě přesto může vracet a to dlouho do základního pocitu dvojnosti. I když už má lepší základnu, než před tím (více světla každým vytržením). Ale osvícený má trvale přesunuto vědomí do Jednoty, i když zpočátku ještě osciluje silně do dvojnosti (džanin nižší, střední, nejvyšší). I když osciluje do dvojnosti, vždy se brzo vrací do své přirozenosti. Vědomí Jednoty.
Jména a tvary bytostí i věcí jsou pro moudrého bezpodstatné, neskutečné. Právě tak události. Není pro něj skutečných věcí, i když existují. V Pravdě je skutečnost. Tak cítí a tak žije. A právě žití toho je dar Prázdna Prázdnu. Jediný dar, který smí dát sám sobě, kterého nikdy neubývá.
Říká se o takovém člověku, že probouzí v lidech Pravdu. Pravda je ale život. Je možno probudit život k životu? Je možno soustřeďovat ve vodě vodu? Není to možno, neboť není něčeho takového jako probuditelný život a není ani toho, kdo by jej mohl probudit, když vše je život.. Bůh, který je vším, nemůže být „probuzen“ žádnou ze svých omezených existencí. Podstata věcí, lidí i myšlenek je pro moudrého jedno. Kdo koho tu může probudit k osvícení? Ale v každé své bytosti jakoby probouzel - předváděl - ukazoval tu svou probuzenost. Jako vlna na vodě.
Učí-li osvícený moudrosti, neuvažuje „ já vyučuji“, „já přináším osvícení“. Kde není různosti, kde není poznávaná různost, kde je jen dobro, jež není dobrem v běžném slova smyslu, ale osvícením, Poznáním, jak by mohl myslet „já někoho osvobozuji“? Kdyby takto myslel, byl by opět v „egu“, v omylu jako malé dítě, nebo jako obyčejný člověk. Proto díváme-li se na moudrého jako na učitele, nedívejme se naň jako na člověka, nebo ho nepoznáme nikdy. Je psáno: “Ne skrze tvar, ani skrze jméno, ne skrze slova, ani skrze pohyb, jen skrze Pravdu lze poznat Pravdu. Jinak není srozumitelná a ani jí není možno učinit srozumitelnou žádným jiným způsobem.“.
„Moudrý ví, ale nemá možnosti ani chtění učinit to srozumitelnějším. Ten kdo se dívá k Božství, tomu je srozumitelné. Kdo z Boha jest, slovo Boží slyší. On sám není v pohybu, nikam nejde a odnikud nepřichází. Právě proto není u něho chápání hmoty jako hmoty, ale jako nehmoty. Prázdna. Ani tu není vlastnění čehokoli s možnostmi hromadění. Proto u něho není ani přesvědčování, ani snaha po přesvědčování, nebo něčem podobném. Kdo se k němu obrací s vírou, je ozářen světlem Bytí jako sluncem. Kdo se odvrací, je ve stínu. Kdo jej nenávidí nebo zrazuje, je jako kámen vržený do vody.
Moudrý žije stále v pravé Skutečnosti. Vlastně není u něho ani případu, že by nežil Skutečně. Poznává skutečné jako skutečné, neskutečné jako neskutečné, zatím co ostatní lidé hledí na neskutečné jako na skutečné a skutečné nepoznávají vůbec. Moudrý však ví, že to, co se jeví, není on, to není Poznání, to je přelud, iluze, klam. Přesto však vstupuje občas i do iluze, záměrně a dobrovolně a to k dobru těch, kteří ji nepoznávají jako iluzi. „Pravý Bůh a pravý člověk“ jak je psáno v bibli. Z vlastní dokonalosti vstupuje do přeludu, ale nezávisle. Nezávislý na věcech, lidech nebo okolnostech, nespočívaje v ničem jiném, než jen v Dokonalosti samé. Vstupuje i nevstupuje. Nemůže totiž zapomenout, že jde o iluzi. Je v Pravdě. Stále je svým domovem v Jednotě. V Pravdě bez konce a začátku, i když se jeví jiným jako součást iluze, pokládané mylně za Skutečnost. On sám v sobě ví, že Jest. Že tvar i jméno, které nosí, jsou jen pojmenováním. Že i slovo „Poznání“ je jen jménem bez podstaty jako všechna jména. Podstatou je Ono. Ono jediné, jímž Jest. Proto by velmi chyboval, kdo by posuzoval moudrého podle zevních stránek („Ježíš - takový piják vína, obcující s publikány a nevěstkami“. - On jednal jinak, než kázala tehdejší morálka.).
Jak se staví moudrý k myšlence vlastního osvícení? Neuvědomuje si takovou myšlenku. Žije Osvícení, žije Osvobození, ale neulpívá na něm. Je psáno např. v „Tajemství chasidů“ v Langrově „Devíti branách“: „Pravý světec není si vědom svého Já. Jeho duše je nepřetržitě spjata s nekonečnem a neustále s ním splývá. Nemyslí o sobě, že je světcem. Pak by veškeré jeho posty, modlitby a zásluhy byly nazdařbůh. Byl by to člověk domýšlivý a na člověka takového Bůh v milosti nepohlédne.“ Je málo známé, že chasidští židé došli až k této vysoké moudrosti.
Moudrý netouží po osvícení ani po žádné jiné duchovní zkušenosti, ani po znovuzrození. Idea osvícení není proň totiž ideou jako pro ostatní lidi, je mu Skutečností, přirozeným životem, přirozeným stavem života. Každá myšlenka je totiž změnou obsahující v sobě začátek, trvání a zánik, jen čistota Bytí je beze změn, bez rozlišení. Jsou myšlenky, které jsou ne-myšlenkami v běžném slova smyslu.
Má moudrý ještě nějaké úkoly na duchovní cestě? Nemá úkoly. Ale tím, že žije v harmonii s božským plánem, je v tom božím plánu samočinně zařazen do úkolů pro jiné. Je božím nástrojem. Aby jim však mohl stav Poznání i cestu přiblížiti, musí obojímu plně porozumět, musí obojí plně pochopit, musí umět Poznání udržet. To znamená být aniž by něčím byl. Bez osobního potěšení, bez osobní radosti z toho nebo nad tím, že jenom Jest. Jen tak může přinášet Světlo. Jen z Pravdy - nikdy ne z ega.
A přece žije blažen v nejvyšším nepopsatelné blahu, v potěšení vyplývající z „nic nechtění“.
Jenomže on nemyslí na potěšení ani na blaho jako druzí. Nemyslí na bytí ani na nebytí, ani na vědomí, ani na nevědomí, nemyslí ani na Boha, ani na Prázdno, nepřemýšlí o nich se zálibou. On jimi jest. Kdyby o tom přemýšlel, jako o něčem druhém, vyřadil by se z Bytí, neboť by zkušenost zpředmětňoval. On však zůstává bez vnímání stavů, předmětů či vjemů. Ať jakkoli vysokých, které by chtěl nebo mohl uchopit Nepřivlastňuje si z toho nic; jen když chce vědět, ví, že je zde Poznání. Tak rozlišuje svou nadčasovou současnost od dřívějšího klamu v čase.
A proto také neuvažuje, komu náleží toto poznání a kým je poznáváno. Vždyť není jiného pozorovatele ani pozorovaného krom Poznání. Kdo druhý by tu mohl co poznávat? Položí-li si však přece otázku, kdo je posledním pozorovatelem Poznání, kdo tu poznává apod., ihned se upevní bez pohnutí v Poznání. Vyvstane-li tu nějaká otázka, je ihned zodpovězena. Každý sebemenší ještě nedostatek je ihned naplněn.
I když dosáhl Poznání, v čem se ještě cvičí? V ničem, neboť žije v plnosti Prázdna, v prázdnotě Bytí, v božské dokonalosti. Jen tehdy, uvědomuje-li si Existenci, Vědomí či Blaho Pravdy, oprošťuje Dokonalost odděleného vědomí její vlastní existence, vědomí Bytí, existence Bytí a Blaženost individuálního vědomí existence Blaženosti… Každá trysklá dvojnost ve vědomí je ihned vrácena do Jednoty. Jednota sama ihned naplňuje každou trysklou dvojnost znovu do Jednoty. To je spasení. Pohlcení dvojnosti Jednotou.
Toto je cesta z povrchu zářícího slunce do stejně zářícího nitra slunce, kde záře nejde ven, ale září již jen sama v sobě. Září i nezáří - obojí je stejně správné. Prázdno není nic jiného, než vyšší fáze Existence - Vědomí -Blaha. Je to stupeň od osvícení ke spasení.
Co teda dělá moudrý ve vztahu k Poznání? Moudrý nedělá nic s výjimkou nejvyšší činnosti - stálé kontemplace Bytí. To však není snaha být. Není to snaha po zvýšení Poznání, jež nelze zvýšit. Bytí žhne samo v sobě, samo od sebe, vlastní nezrozenou existencí nezrozené existence Bytí. Žhne ustavičným žárem, který jak je psáno v Šakaračaryovi - „ani nespaluje ani není k uhašení.
Žije-li moudrý bez představy dvojnosti, jakožto Jednota sama beze změn, není v něm žádného pojmu. Připustí-li záměrně představu dvojnosti, dostaví se např. tento pojem. „Pravda je stav bez ega, ego byl klam“. Tento pojem leží těsně na okraji nepopsatelnosti. Je to blažený, svobodný, uspokojující pojem, lépe řečeno realizace pojmu, spojená se stavem plné svobody. Stav o němž moudrý ví, že To, z čeho povstal, nikdy nevzniklo, že to nemělo počátku, ale Jest. To je stav nad všemi poznatky, nad všemi zmatky i protiklady, nezávislý na myšlenkách. Jest je stálostí vědomí v němž sídlí Blaho.
Ale i když moudrý nedělá nic - neboť je nástrojem Božím, je vnitřně rovný se vším (srovnán). Ti, kdož se k němu obrací s láskou a oddaností, jako k netělesnému učiteli, mohou časem zažít tuto rovnost a s ním hloubku jeho Poznání. A to je důležité, že každá bytost může být učitelem, ale může nás dovést jen do takové hloubky, v jaké je sama uvědomena.
Proto je vždy nutné obracet se k Bohu a ne k člověku a Bůh nás povede neomylně. Prosit o osvícení Boží moudrost, vzývat Ducha Svatého - jak říkají křesťané - božská moudrost nás povede neomylně. O tom nemusí být pochybností. Bůh se jím zjeví vnitřně a v pravý čas i v těle. Avšak jen v tom případě, bude-li to člověk čistého srdce a tiché mysli a opravdovou touhou po Bohu.
„Blahoslavení čistého srdce, neboť oni Boha viděti budou!“
A potom bude pro ně platit ono rčení čínského mystického spisu „Zlatá květina“! „ A když se objeví onen zlatý, nebude o něm pochybností!“
Jak ho poznáte?
Na svém vlastním duchovním vývoji můžete poznat působení mudrce, na zřídnutí myšlenek, na pročištění mysli v jeho přítomnosti, na zodpovězení otázek ohledně duchovní cesty. Většinou se dobře i medituje v jeho přítomnosti, zejména v dalších setkání s Ním. Když se uklidní počáteční vzrušení. Meditace jde snadno, jakoby od sebe. Dochází k prohlubování poznání a to i když nebylo proneseno ani jediné slovo. Vaše otázky jsou ujasňovány vaším vlastním niterným zdrojem, který se stále víc a víc otvírá přítomností Učitelova Světla. Anebo se také mnoho otázek rozpustí jako nepodstatné.
A dále na sobě poznáte nové kvality, kterých jste dosud vůbec nepoznali nebo které byly velmi latentní: lásku, soucit, milosrdenství, moudrost. I kdyby jste se s ním shledali jen jednou, zanechá to na vás stopy na celý život, úměrné hloubce vašeho obrácení se k Božství Osvíceného.
Ale nejen dobré kvality, ale i vaše závislosti a tužby budou se rychle vyplavovat z vašeho nitra, aby mohly být rozpoznány a rozpuštěny jako nedůležité, jako nespásné, jak by řekl Guatama Budha.
To všechno a ještě více zažijí ti, kteří se budou obracet k Božství mudrce a ne k jeho osobě. Ti kdož se k němu budou obracet opravdově, nezištně a s láskou a naprosto upřímně, hlavně v sobě samých. Opravdový učitel pozná každý záchvěv vaší duše, přeje-li si ho poznat, ale vy sami Ho můžete poznat jen na podkladě nejvyšší opravdovosti. Nic nesmí zůstat v obezličce, nic nesmí zůstat skryto, nic nesmí být myšleno po straně. Ti, kdož by nebyli takto opravdoví, kdo by chtěli cokoliv získat v neupřímnosti, nebo s přetvářkou, nepoznají je. Naopak dostaví se jim zkoušky, které je rychle odhalí. I čistému se mohou dostavit zkoušky, ale ten jimi projde snadno. Pyšný a neupřímný jim obyčejně podlehne a jeho další zkouška a pokrok jsou odloženy. Zda na krátko, nebo na delší dobu, to záleží na něm. To nezpůsobuje mudrc a ani si toho nemusí být zevně vědom. Zkoušky si děláme sami. To se naše ego bouří proti oslabování. Dostává se do pokušení a uvítá se jako svoji záchranu.
S pokorným otevřením Božské milosti nemusí však člověk přijít ani do zkoušek anebo ne do všeho, co by ho jinak neminulo. Jinak se bude bránit. Myšlenky postupně řídnou v přítomnosti mudrce, ale egu to může být krajně nepříjemné. Nepřeje si hlubší pokrok. Nežádá si Pravdy, která je stavem bez ega, vždyť by při tom muselo samo zmizet, jako omyl, jimž vpravdě jest. Proto je ochotno vzít na sebe jakoukoliv tvář. Nejčastěji to bude tvář jeho skrytých přání, může to být i tvář altruisty nebo tvář světce.
Jen proto se modlíme: „Neuveď nás v pokušení“. To je pokorně vědomá prosba osvíceného žáka. Aby byla jen Pravda, Boží Pravda, k jejímuž poznání není zapotřebí žádného odklonu od přítomnosti Boží. Proto nás neuveď v pokušení.
Ale když se tak už stalo, když už jsme se odklonili a třeba zapochybovali - jako ještě mnohokrát se může stát - pak „zbav nás Pane od zlého!“ a „staň se vůle Tvá“, i když se třeba ještě ego brání této svaté vůli. To je ten veliký zápas. Kdo jej překoná, otevře se božskému působení v sobě a zažije uskutečnění, zažije nejvyšší stav mudrce, posvěcení všech jmen: „Posvěť se jméno Tvé!“.
On má všechna jména, neboť mu náleží všechny tvary.
Zbývá už jen jedna otázka. Má tento moudrý ve tvaru člověka, sám osobně nějaké znamení moudrosti?
Je vůbec takové znamení? Ano je takové znamení. Je právě v tom, že není na něm žádného znamení. Osvícení Osvíceného je právě v jeho neprokazatelnosti, v nevyslovitelnosti. Právě tak znamení. To není žert, to není vtip, ba ani paradox. To je pravda. Kdo je s to pochopit tato slova, došel daleko.

[Alaja]

A potom bude pro ně platit ono rčení čínského mystického spisu „Zlatá květina“! „ A když se objeví onen zlatý, nebude o něm pochybností!“

Zlatá květina...je vlastně bílé světlo....jak jsem se dočetla.....

Tak by mne zajímalo, zda se myslí jen světlo savikalpy ....nebo to nebe, kam si nemluvňata chodí ve snu odpočívat a hrát?

[Alaja]

No vida.... tady je to vysvětleno, jak je to s tím duchovním srdcem.
Žádné lezení o 35 cm dolů...z hlavy do srdce......
Zajímalo by mne, kdo na ten nesmysl (slezení dolů o 35 cm) přišel a učil to ty hledající... a oni to pak bez ověření šířili dál....

...
Práce kroužení, oběhu světla spočívá zcela na zpětněběžném pohybu, že soustřeďujeme myšlenky /místo nebeského vědomí, nebeské srdce/. Nebeské srdce se nalézá mezi sluncem a měsícem, tj. mezi oběma očima. Kniha o Žlutém zámku praví: V místě ve velikosti palce ve stopu velikém domě můžeme uspořádati život. Dům velikosti stopy je obličej. V obličeji je místo velikosti palce. Co by to mohlo býti jiného než nebeské srdce? Uprostřed čtvernatého palce bydlí nádhera. V purpurovém sále nefritového města sídlí Bůh nejkrajnější prázdnoty a životnosti. Konfuciáni to nazývají: Střed prázdna. Buddhisté: Terasa životnosti, života. Taoisté: Země předků nebo Žlutý zámek nebo Tmavý průsmyk nebo Prostor dřívějšího nebe. Nebeské srdce se rovná obydlí, domácí pán je světlo. Proto, jako světlo se pohybuje kruhovitě, tak síly celého těla se zastavují před jeho trůnem, jako když svatý král založil hlavní město a vytvořil základní pořádek a všechny státy se blíží s dary, nebo jako když pán je klidný a jasný, sluhové a služky samy od sebe poslouchají jeho rozkazů a každý dělá svoji práci.

....
...

Když se lidé odpoutávají od mateřského těla, tu sídlí praduch ve čtverhranném místě velikosti palce /mezi očima/, vědomý duch však sídlí dole v srdci. Toto nižší srdce z masa má tvar velké broskve, je pokryto plícemi, podporováno játry a obsluhováno vnitřnostmi. Toto srdce je závislé na vnějším světě. Jestliže nejíme jen jediný den, cítí se krajně nepříjemně. Slyší-li něco děsivého, buší, slyší-li něco hněvivého, zastavuje se, když je blízko smrti, je smutné, vidí-li něco krásného jest okouzleno. Ale nebeské srdce v hlavě, kdy to by se mělo třeba jen v nejmenším pohnouti? Ptáš se, zda se nebeské srdce nemůže pohybovati? Tu odpovídám: Jak by se mohla pravá myšlenka pohybovati ve čtverhranném coulu! Pohybuje-li se opravdu, pak to není dobré. Neboť když obyčejní lidé umírají, pohybuje se, ale to není dobré. Nejlepší je ovšem, když se světlo upevnilo již v duchovním těle a když jeho životní síla ponenáhlu proniká pudy a pohyby. Ale to jest tajemství, které od tisíciletí nebylo zvěstováno.
....

http://arahat.unas.cz/cs/texts/tajemstv ... iny_fd.pdf

[Alaja]

A potom bude pro ně platit ono rčení čínského mystického spisu „Zlatá květina“! „ A když se objeví onen zlatý, nebude o něm pochybností!“

Zlatá květina...je vlastně bílé světlo....jak jsem se dočetla.....

Tak by mne zajímalo, zda se myslí jen světlo savikalpy ....nebo to nebe, kam si nemluvňata chodí ve snu odpočívat a hrát?

No, doufám, že se jedná o světlo savikalpy.....

[armin]

Koukám, že to tady nějak umírá na úbytě, tak zase nějakou příhodu z Jílového:

Jednou jsem přijel do Jílového. Byli tam jen Tomášovi a jedna dívka/žena - nevšímal jsem si jí, tak nevím.
Přivítali mne a zrovna seděli v meditaci. Tomášovi válendách, které byly klem zdí a pak ta žena/dívka u kamen. Té se tam říkalo čarodějnice. Léčila tam panu Tomášovi kolena. No a tak jsem si také sedl se zkříženými nohami na válendu a meditovali jsme společně. Asi po hodině jsme skončili a tu ta "čarodejnice" vstala a stoupla si těsně přede mne. A tak jsem si také stopnul. Ona řekla "Děkuji ti" a objala mne. V tom se moje vnímání těla rozlilo do jejího těla a bylo to pro mne naprosto nová zkušenost. Tomášovi si toho překvapivě nevšímali - něco si tam spolu tiše povídali.
Když jsem pak odejel -uzrálo ve mně - pro další duchovní cestu potřebuji takovou nebo podobnou "duchovní ženu". No a kde ji hledat - no asi v Jílovém - kde jinde?
No a co bylo dál, někdy příště

[armin]

P.S.
A proč o tom píšu?
Mimo jiné proto, že to je další příklad toho, že vnímání mysli druhého člověka vyprázdněním vlastní mysli je u duchovně pokročilých přirozená schopnost která se objevuje spolu se zkušeností Ticha vlastní mysli.
Není to žádná magie, žádné lezení do hlavy druhému a podobně, jak si ti, co nemají tuto přirozenou zkušenost, nejspíš představují.

[Trini]

P.S.
A proč o tom píšu?
Mimo jiné proto, že to je další příklad toho, že vnímání mysli druhého člověka vyprázdněním vlastní mysli je u duchovně pokročilých přirozená schopnost která se objevuje spolu se zkušeností Ticha vlastní mysli.
Není to žádná magie, žádné lezení do hlavy druhému a podobně, jak si ti, co nemají tuto přirozenou zkušenost, nejspíš představují.

Proč to nechodíš psát na Poradnu? Tam se lidi moc nevyznaj, a tak ti to zbaštěj.
Vůbec nemáš ponětí o jemnohmotných silách. Jinak bys znal působení homeopatických léků. A jestli to tvoje žena taky nezná, tak je čarodějnice jen na úrovni hrubých sil. Prostě tě vědomě vzala tím obejmutím do své aury a do tvé mysli ženatého muže s dvěma dětmi vtiskla myšlenku, že ji potřebuješ kvůli "duchovnímu vývoji". Ale patříte k sobě - stejná úroven myšlení o používání druhého člověka pro vlastní účely.

Zajimavé je akorát to, že v tobě maličký kousek té jemné mysli zůstal - a ten touží po opravdové lásce a ne po používání druhého. Něco v tobě vědělo, že to není ok. Ale hledat souhlas u alkoholika Trungpy, který taky jen ženy používal za vlastními účely - bez lásky, definitivně moudré nebylo.

Prostě to sem nepiš. Tady se dozvíš pravdu, která ti nebude chutnat. Máš přece k dispozici Poradnu a inspiruj. Tam ti to nebudu komentovat.

[armin]

P.S.
A proč o tom píšu?
Mimo jiné proto, že to je další příklad toho, že vnímání mysli druhého člověka vyprázdněním vlastní mysli je u duchovně pokročilých přirozená schopnost která se objevuje spolu se zkušeností Ticha vlastní mysli.
Není to žádná magie, žádné lezení do hlavy druhému a podobně, jak si ti, co nemají tuto přirozenou zkušenost, nejspíš představují.

Proč to nechodíš psát na Poradnu? Tam se lidi moc nevyznaj, a tak ti to zbaštěj.
Vůbec nemáš ponětí o jemnohmotných silách. Jinak bys znal působení homeopatických léků. A jestli to tvoje žena taky nezná, tak je čarodějnice jen na úrovni hrubých sil. Prostě tě vědomě vzala tím obejmutím do své aury a do tvé mysli ženatého muže s dvěma dětmi vtiskla myšlenku, že ji potřebuješ kvůli "duchovnímu vývoji". Ale patříte k sobě - stejná úroven myšlení o používání druhého člověka pro vlastní účely.

Zajimavé je akorát to, že v tobě maličký kousek té jemné mysli zůstal - a ten touží po opravdové lásce a ne po používání druhého. Něco v tobě vědělo, že to není ok. Ale hledat souhlas u alkoholika Trungpy, který taky jen ženy používal za vlastními účely - bez lásky, definitivně moudré nebylo.

Prostě to sem nepiš. Tady se dozvíš pravdu, která ti nebude chutnat. Máš přece k dispozici Poradnu a inspiruj. Tam ti to nebudu komentovat.

Jo kdybych se tu dozvěděl pravdu, to by bylo ...

Píšu to sem, protože nepotřebuji aby mi někdo něco zbaštil, ale motivovanou opozici, která by mi pomohla uvidět i sebemenší "třístičku v mém oku"

Zatím bohužel jenom tvoje fantazie a ukvapené závěry.

Nicméně i tak si v tom rád počtu. Třeba se ty nebo Vostál nebo Alája nakonec v něčem trefíte a já se z toho rád poučím.

Ta "čarodejnice" není moje žena. Od té doby jsem ji už ani neviděl.

[Alaja]

Jo kdybych se tu dozvěděl pravdu, to by bylo ...

Pravdu ...a o čem?

[Trini]

Ta "čarodejnice" není moje žena. Od té doby jsem ji už ani neviděl.

Tvoje žena si zřejmě nepřeje, abys o ní psal. To je rozumné.

[Alaja]

Té se tam říkalo čarodějnice. Léčila tam panu Tomášovi kolena.

Třpyt prázdna:

Nás nezajímalo léčení, ale duchovní cvičení.

K čemu potřeboval čarodějnici, když si to mohl mentálně vykurýrovat přece sám?
Všelijaká mentální cvičení popisoval třeba v tibetských naukách, jistě by se v té zahraniční literatuře, kterou překládal, našla i mentální cvičení na vlastní uzdravování....

[vostalpetr]

Dvě vlastnosti jsou vlastnostmi moudrého: za prvé, že žádná bytost není jím zavržena a za druhé, že všechny tvary a bytosti jsou jím vnímány jako prázdné. To ho činí přirozeným útočištěm lidí hledajících Pravdu. Oni cítí, že je jejich pomocníkem, ukazovatelem cesty, světlem ve tmě.

Takhle to má ale i Babiš, všichni musej platit daně a nikdo není osvobozen, a všechny peněženky (mimo té jeho) by měly bejt prázdný...

Jo mnozí (idioti)také cejtí že je jejich pomocníkem, ukazovatelem cesty, světlem ve tmě...


Tendle přechod vod vopice k člověku ještě chvíli potrvá,

chtělo by to jako za komoušů opět zavést povinnost pracovat,

nebot podíl práce na polidštění vopice je nesporný !!!!

[armin]

Ta "čarodejnice" není moje žena. Od té doby jsem ji už ani neviděl.

Tvoje žena si zřejmě nepřeje, abys o ní psal. To je rozumné.

To je ta Vostálovská "intuice" která ti říká, kdo je a kdo není moje žena?

Nebo z čeho pramení ty tvoje výmysly?

[armin]

Dvě vlastnosti jsou vlastnostmi moudrého: za prvé, že žádná bytost není jím zavržena a za druhé, že všechny tvary a bytosti jsou jím vnímány jako prázdné. To ho činí přirozeným útočištěm lidí hledajících Pravdu. Oni cítí, že je jejich pomocníkem, ukazovatelem cesty, světlem ve tmě.

Takhle to má ale i Babiš, všichni musej platit daně a nikdo není osvobozen, a všechny peněženky (mimo té jeho) by měly bejt prázdný...

Jo mnozí (idioti)také cejtí že je jejich pomocníkem, ukazovatelem cesty, světlem ve tmě...


Tendle přechod vod vopice k člověku ještě chvíli potrvá,

chtělo by to jako za komoušů opět zavést povinnost pracovat,

nebot podíl práce na polidštění vopice je nesporný !!!!

Ty ses špatně vyspal, nebo ti tvoje stará nedala?
Nebo jsi už opravdu trvale zblbnul?

[vostalpetr]

Konečně mám na výběr ze tří možností,

vidíš, když se chce tak to jde,

i když ani jedno ani druhé či dokonce třetí...

ale aspon už umíš počítat do tří !


Mimochodem, vůbec jsem nikdy nechápal ty duchovnáky co se furt vobjímaj ???

Je to k něčemu dobrý ???

Naštěstí to moudrý Babiš zakázal....

[Alaja]

Aha, tak odtud pochází to objímání se s cizími lidmi....
Fakt mě to jeden čas vrtalo hlavou. To se přijelo na srazík a hned začalo všeobecné vobjímání kde koho od kde koho.
A voni to pochytili někteří od Tomášů a pak to šířili dále....

[vostalpetr]

A takhle ten covid pak rozšířili čínani do celýho světa !

[armin]

Aha, tak odtud pochází to objímání se s cizími lidmi....
Fakt mě to jeden čas vrtalo hlavou. To se přijelo na srazík a hned začalo všeobecné vobjímání kde koho od kde koho.
A voni to pochytili někteří od Tomášů a pak to šířili dále....

U Tomášů se nikdo neobjímal, alespoň jsem to tam nikdy neviděl.

[Alaja]

U Tomášů se nikdo neobjímal, alespoň jsem to tam nikdy neviděl.

Ne? Tak to jsem ráda.
Takže to vobjímání na tobě tam prováděla jen ta čarodějnice, co přišla bůhví odkud. .

[vostalpetr]

Takže jste pouze vokopávali mrkev, navzájem si lezli do hlavy a měli spoustu hloupých dotazů na Tomáše...

A sem tam někoho vyhodili z auta, takovej poklidná ašrámochata...