Pýcha a pokora

[vostalpetr]

Ani jedno není z mých voblíbených,

pyšné a pokorné lidi považuji za stejně zaslepené hlupáky,

osobně dávám přednost uvolnění před čímkoliv jiným....



Což platí i o mém tvrzení že vždycky mám pravdu, zcela jasně jsem vysvětlil že je třeba spojovat protiklady v celek,

jednak to uvolnuje a poskytuje prostor, a také to ukazuje jak to skutečně,

takže spojením dvou protikladů dojdeme k výsledku :


A) pyšná pokora

B) pokorná pýcha


No a to je vše, prostě i pýcha může být pokorná a pokora může být pyšná,

duševní trpící mrzáci ovšem budou raději pokorní, jsou prolezlí negativismem jak houba červama, připadaj si nicotní a tak potřebují něco co je převyšuje a co je vytáhne z jejich sraček,

a tomu pak říkaj pokora,

zatímco pýcha je naopak pozitivní pocit spokojenosti se sebou i se světem, ovšem dost často tito lidé vidí jen tu svou pravdu,

tedy jen jeden ze dvou protikladů a ten pak vydávají za celou pravdu...

Tak asi tak, snad je to k pochopení co jsem napsal,

i když někteří tomu asi nejspíš nebudou stejně rozumět...

[Trini]

Jsem pyšná, že jsem pokorná.

[vostalpetr]

Chápu, že někteří lidé mají problém se sebou a tím pádem i se světem,

odkud jinud by ty problémy měli nežli z venku,

a domnívají se že si své problémy vyřeší nějakým uvnitřnováním,

a tím si představují že napraví i to co venku,

a vono to kupodivu nefunguje, svět si jede stále dle svého,

a tak furt dělí celek dle svého těla na vnitřní a vnější, tvrdíce že je to to samé,

ale spojit to vnější s tím vnitřním neumějí,

k tomu existuje poněkud jiná technologie než to nahlouplé uvnitřnování,

ale i ta dá v duchovní literatuře najít, vždyt o tom mluví třeba Mahariši a Vacek to také popisuje v některých knihách


Tak proč to furt dělí, když je někdo pošle do prdele a voni si s tím nevědí rady ???

V dzogčhenu mají jasný popis celku, ale voni raději budou blbnout s dělením na vnitřní a vnější


Prostě,

výsledky koncentrace a meditace rozhodně nejsou stejný, už jen v tom neustálém dělení na vnitřní a vnější...

a opakování konceptu že "vše je Vědomí" jim k tomu spojení rozhodně nepomůže...

[vostalpetr]

Jsem pyšná, že jsem pokorná.

Na tom není ani nic zvláštního, pokud se někdo upne k něčemu co ho převyšuje a co jej má napravit a vytáhnout ze sraček,

může být na to své ztotožnění pěkně pyšný, takovýho Intaga sice řídí jeho bůh a on jeho rady pokorně přijímá,

ale na druhou stranu je pěkně pyšný na to své spojení a na to jak jej bůh řídí,

někdo prostě může být pyšný na svou pokoru,

a pak těm pyšným nadává že nejsou pokorní....

[vostalpetr]

A někdo pokorně naslouchá neomylným mistrům kteří jej převyšují,

a je pyšný na své neomylné mistry a na to své následování jejich rad, čili vopičení...

[salmo1cz]

Kdepak, Bůh určitě naší pokoru k ničemu nepotřebuje.Pokora především chrání nás samé před námi samotnými a to ve všech aspektech života.

[vostalpetr]

To co nás především chrání je prostě pozornost,

uvolněné rozšířené pozorování,

ale v podstatě o tom pak mluvit jako o ochraně je poněkud mimo, vše co přichází a odchází jsou jen karmické důsledky

a karma není pro prdel králíkům...

[armin]

Kdepak, Bůh určitě naší pokoru k ničemu nepotřebuje.Pokora především chrání nás samé před námi samotnými a to ve všech aspektech života.

Konečně někdo normální

[vostalpetr]

Na takovouhle ochranu máme přece naši dobrosernou vládu,

ta nás spolehlivě ochrání i před námi samými i před tím, kdybychom snad nechtěli poslouchat...

Jak jsem dříve psal, pokoru k životu potřebují neštastní midráci nebot to k čemu se upnuli je má právě toto : OCHRÁNIT

Konečně někdo normální

Jistě, konečně někdo normání kdo se přesně trefil voč v tý pokoře jde, prostě pomůcka jenž nás má vytáhnout z našich sraček...

Takže vlastně podstatou pokory je strach ze života, taková životní pojistka čili ochrana...

[vostalpetr]

Tak to vidíte vy dva filištíni,

když se chce, tak to jde a trefujete se docela správně,

sice nevíte že jste trefili "duchovní hovno" ale vod toho máte zase mě, abych vám to řekl,

musím říct, že jsem na vás pyšnej,

skoro tak pyšnej jako sám na sebe,

takže za chvíli asi samou pýchou upadnu

(už se stalo, upadnul jsem na gauč a píšu do notebůku jedním okem a jedním prstíkem)


PS.

pokud ještě chcete dále psát o pokoře,

začnu vás místo dobrosery nazývat přizdisráči,

to berte jako nejen jako varování, ale i jako výhružku a vydírání....

[armin]

Jistě, konečně někdo normání kdo se přesně trefil voč v tý pokoře jde, prostě pomůcka jenž nás má vytáhnout z našich sraček...

Takže vlastně podstatou pokory je strach ze života, taková životní pojistka čili ochrana...

Ty seš posedlej furt tím záměrem cílem a ziskem.

Pokora je krásná, je to bytí s Bohem. Nic po Něm nechce.
Většina lidí v žádnejch sračkách nejsou. Akorát ty si to furt promítáš do druhejch.
Obzvláště v hlubší duchovnosti nejsou lidé vedeni záměrem a touhou po zisku. Tys takovouhle lásku k Bohu, která od něj nic nechce, jen ho miluje, zřejmě nezažil, tak si do toho zkrátka promítáš sebe a svůj svět. Nic jiného neznáš. Asi si nezažil ani tu normální nesobeckou lásku k druhému člověku.

[Anim]

Pyšný člověk sám sebe obelhává

Odvaha postavit se pravdě čelem
Svatý Bernard z Clairvaux definuje pokoru jako verissima sui agnitio, jako naprosto pravdivé poznání sebe samého. Pokora tedy souvisí s pravdou, pokora je odvahou k pravdě. Pokora poznává skutečnost takovou, jaká je, ať už se týká mé osoby nebo mého okolí. Pokora je realistická, zatímco pýcha půdu reality opouští.

V pokoře rozhodně nejde o nějaké umělé sebeponižování, nýbrž o odvahu postavit se pravdě čelem. Odvaha k pravdě, to je především odvaha k nepřikrášlujícímu sebepoznání, odvaha vzdát se veškerého vytěsňování, dostat se na kobylku sobě samému a odhalit své chybné postoje. Staří mnišští otcové kladou opakovaně důraz na úzkou souvislost mezi sebepoznáním a pokorou: „Duch svatý ukazuje všechno ve správném světle. Z takového sebepoznání vyrůstá hluboká a niterná pokora.“ Tomu, kdo poznává sebe samého, docházejí slova. Otřesen skutečností o sobě samém se pak pokorně obrátí k Bohu.

V pokoře se člověk nevidí jenom ve své slabosti, ale i ve své síle
Pokora nespočívá v tom, že se budu dělat menším, než jsem, nýbrž v tom, že se budu vidět takový, jaký skutečně jsem. Pro církevního otce Augustina je pokora uznáním vlastní míry. V pokoře se člověk nevidí jenom ve své slabosti, ale i ve své síle, nejen ve své nízkosti, ale i ve své velikosti. Pro Tomáše Akvinského je proto pokora ctností středu. Stojí mezi pýchou a nízkostí, jíž člověk zahazuje svou vnitřní důstojnost. Pokora je měřítkem správného rozumu. Jedině člověka, který uznává své lidství, může Bůh zbožštit. Tak zní i ústřední myšlenka Augustinova učení o pokoře.

Pyšný člověk vytěsňuje své osobnostní stránky, které mu nejsou vhod
Skutečnost, že sebepoznání nutně vyžaduje pokoru, zdůrazňuje opakovaně i Carl Gustav Jung. Bez pokory totiž člověk v sobě začne vytěsňovat ty osobnostní stránky, které mu nejsou vhod, protože zraňují jeho vnitřní pýchu. Aby se tedy člověk dovedl dívat na vlastní já bez předsudků, potřebuje pokoru. Jedině uznání vlastních slabostí nás může chránit před mechanismy, které vedou k vytěsňování našich slabostí.

Pokora zná správnou míru, zatímco pýcha nikoli. Bezuzdnost pyšného, který se nenechá nikým, ani samým Bohem, usměrnit, vede ke ztrátě smyslu pro skutečnost, k sebeiluzi a k sebeklamu. Pyšný se bouří proti skutečnosti a žije tak v nezměrné fikci.

Pyšný nepoznává pravdu, svět ani sebe samého
Papež Řehoř Veliký říká, že pyšný člověk není kvůli své nadutosti schopen poznávat skutečnost takovou, jaká je. Pyšný nepoznává pravdu, svět ani sebe samého. Aby se dokázal prosadit ve světě takovém, jaký je, musí se vůči němu obrnit. Jedině tak totiž dokáže žít ve svém zastírání pravdy, aniž by byl nucen čelit skutečnosti. Kdo si udržuje iluze o sobě samém, nakonec začne sebe samého obelhávat. Pyšný člověk lže sám sobě, jen aby se nemusel podívat pravdě do tváře.

Pyšný člověk se ztotožňuje se svým úřadem
Jung označuje iluze pyšného člověka o sobě samém za inflaci. Takový člověk se vychloubá hodnotami a idejemi, které jsou mimo něho a kterým se sice může oddat, ale nemůže si je nárokovat. Jung uvádí jako příklad situaci, kdy se někdo ztotožňuje s úřadem, který zastává.

Úřad je ale něco neosobního, něco, co přesahuje jednotlivce, co vzniklo na základě konsensu společnosti a v průběhu dlouhých historických procesů. Jestliže se ztotožňuji se svým úřadem, chovám se tak, jako kdybych já sám byl celým tím komplexem a sociálním faktorem, které představuje určitý úřad, a jako bych nebyl pouhým nositelem úřadu, nýbrž zároveň i zmíněným konsensem společnosti. Tím jsem se ale mimořádně povýšil a uzurpoval si vlastnosti, které v žádném případě nejsou ve mně, nýbrž mimo mně.

Když ze sebe pyšný člověk činí náboženskou normu…
Ještě horší je to v případě, kdy se člověk ztotožňuje s náboženskými idejemi a činí ze sebe normu pro druhé. Namlouvá si, že je povznesen nad svého neosvíceného bližního a povyšuje se nad city a postoje druhých. Tato inflace vede ke ztrátě duševní rovnováhy, k emocionálnímu chladu a ke ztrátě smyslu pro skutečnost.

Existuje cesta ven z pýchy - pokoření
Pyšný člověk může být podle Junga uzdraven pouze za cenu morálních proher. Jedině ten, kdo si pořádně natluče nos a kdo si bytostně uvědomí, že to, co ho bolí, je opravdu jeho nos, může být znovu postaven na pevnou půdu skutečnosti. Jenom ten, kdo leží na zemi (humus), dokáže pokorně (humilis) přijímat vlastní lidství. Také staří mnišští otcové jsou přesvědčeni, že pyšný člověk může být často uzdraven jen za cenu pokoření.

https://www.pastorace.cz/tematicke-text ... e-obelhava

[Alaja]

Jistě, konečně někdo normání kdo se přesně trefil voč v tý pokoře jde, prostě pomůcka jenž nás má vytáhnout z našich sraček...

Takže vlastně podstatou pokory je strach ze života, taková životní pojistka čili ochrana...

Ty seš posedlej furt tím záměrem cílem a ziskem.

Pokora je krásná, je to bytí s Bohem. Nic po Něm nechce.
Většina lidí v žádnejch sračkách nejsou. Akorát ty si to furt promítáš do druhejch.
Obzvláště v hlubší duchovnosti nejsou lidé vedeni záměrem a touhou po zisku. Tys takovouhle lásku k Bohu, která od něj nic nechce, jen ho miluje, zřejmě nezažil, tak si do toho zkrátka promítáš sebe a svůj svět. Nic jiného neznáš. Asi si nezažil ani tu normální nesobeckou lásku k druhému člověku.

Zapomínáte všichni na to nejdůležitější. Že člověk má pokorně a s úctou odevzdat, darovat, Bohu to nejcennější, co zrovna má, co miluje ze všeho nejvíc a ne to co rád nemá...... a nechtít za to nic....

[vostalpetr]

Ty seš posedlej furt tím záměrem cílem a ziskem.

Já jsem posedlej ledasčím,

to víš takhle to má krásné ego,

zatímco blbé ego si své záměry a cíle neuvědomuje,

jako třeba ty, ty nic, ty muzikant ::::.

Obdobně je na tom i Jana, taky ví hovno o svých ztotožněních...


No když jsi slepej a vobelháváš se, tak pak jistě, ty nemáš žádné záměry a cíle.....

[vostalpetr]

Obzvláště v hlubší duchovnosti nejsou lidé vedeni záměrem a touhou po zisku.

No nekecej, tak to abys vo tom něco napsal,

jak je to bůh, co tě vede za ručku k osvícení,

zatímco ty vůbec nic....

a ta TND je asi na píču nebo co....

No ale to zajisté nebyl tvůj záměr a cíl, to tě jen pábíček nakopal do prdele za tvé záměry a cíle,

asi je tím posedlej stejně jako já....


A ty pak na to čumíš jak pitomý péro z gauče, páš jsi si své záměry a cíle jaksi neuvědomoval,

no čeká tě to,

ty tvý mistry to taky potkalo....

[vostalpetr]

Existuje cesta ven z pýchy - pokoření
Pyšný člověk může být podle Junga uzdraven pouze za cenu morálních proher. Jedině ten, kdo si pořádně natluče nos a kdo si bytostně uvědomí, že to, co ho bolí, je opravdu jeho nos, může být znovu postaven na pevnou půdu skutečnosti. Jenom ten, kdo leží na zemi (humus), dokáže pokorně (humilis) přijímat vlastní lidství. Také staří mnišští otcové jsou přesvědčeni, že pyšný člověk může být často uzdraven jen za cenu pokoření.

Nemůžu si pomoct, ale i to utrpení je krásný,

řekl bych (s vyjímkou bolestí zubů) že utrpení je mnohem krásnější než štěstí,

vždyt i křestané považují za utrpení za nejrychlejší cestu k bohu,

a to ne kvůli nějakému ponížení, nebo pokoření, ale kvůli té pocitové extázi


Takže blemcy vo pádu jsou jen strachem z pádu, blemcy vo slepotě se vztahují na každého, at už je pyšný nebo pokorný,

není to pouze člověk pyšný co něco vytěsnuje, pokorní vytěsnují především utrpení,

pokora nikomu nepomůže s tím co kde vytěsnil,

to by celá Jungova psychologie byla k hovnu nehledě pak na všechny další stovky různě účinných katarzních metod...

Další hlouposti rozhodně dále nemíním komentovat...

[vostalpetr]

Ale,

když jsou pokorní zmrdi ochotni někoho kritizovat za pýchu,

jsem vždy ochoten je kritizovat za tu jejich pokoru co se staví nad pýchu,

jinak je mně jedno či druhé u prdele,

mým zájmem je pouze uvolnění a ne blbnutí s nějakejma vašema sračkama které vám mají pomoci bůhvíkčemu...

[vostalpetr]

https://www.pastorace.cz/tematicke-texty

To jsou křestanský sračky, a já všechny křestany posílám do prdele za antiduchovno...

To pro mě jen blábolení pitomců voblblých "láskou k něčemu"

Lépe si povídat s naší kočkou,

ta ví vo duchovnu víc než tidle pitomci...

[armin]

Ale,

když jsou pokorní zmrdi ochotni někoho kritizovat za pýchu,

jsem vždy ochoten je kritizovat za tu jejich pokoru co se staví nad pýchu,

jinak je mně jedno či druhé u prdele,

mým zájmem je pouze uvolnění a ne blbnutí s nějakejma vašema sračkama které vám mají pomoci bůhvíkčemu...

Von tě někdo kritizuje za tu tvoji pýchu?
Nebo ti nadává?

Vidíš, jak už blbneš. Jedinej, kdo tu furt kritizuje a nadává jsi akorát ty.
Ale za to tě nijak nekritizuju, jen to konstatuji, protože sis toho nejspíš ještě nevšimnul.

[vostalpetr]

Samozřejmě, ty nekritizuješ, ty mě jen dáváš za příklad duchovního pádu a já píča to beru jako kritizování,

no to jsem ale kunda já a ne ty !!!!

No ale když píšu že jsi píča debilní, tak to také není žádná kritika či nadávání,

to je jen popis tvé osoby,

a ty jsi debil co si myslí že ho kritzuji a nadávám mu...


Ty jsi opravdu duchovní debil....