Pýcha a pokora

[vostalpetr]

By mě zajímalo ty pablbe duchovní, kde jsi sebral ten duchovní pád ???

Asi nejspíš tam kde jsou k dostání nebíčka a peklíčka....

Se spoustou lidí to v životě dopadně špatně, ani nemuseli nikterak duchovně padat,

ani nemuseli nic vo duchovnu slyšet a dopadne to s nima špatně...

Takže ty tvý životní zkušenosti co tady předvádíš jsou jen tvé pomateniny...

[Trini]

Samozřejmě, ty nekritizuješ, ty mě jen dáváš za příklad duchovního pádu a já píča to beru jako kritizování,

no to jsem ale kunda já a ne ty !!!!

No ale když píšu že jsi píča debilní, tak to také není žádná kritika či nadávání,

to je jen popis tvé osoby,

a ty jsi debil co si myslí že ho kritzuji a nadávám mu...


Ty jsi opravdu duchovní debil....

On to ví. Dělá to zcela úmyslně. Je to projev jedné z největších lidských zrůdností. Karma se projeví, ale bude to trvat, protože je na velmi nizké duchovní příčce. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. A budete to drsné. Ale na lidskou zrůdnost se nemůže jinak než drsně.

[armin]

On to ví. Dělá to zcela úmyslně. Je to projev jedné z největších lidských zrůdností. Karma se projeví, ale bude to trvat, protože je na velmi nizké duchovní příčce. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. A budete to drsné. Ale na lidskou zrůdnost se nemůže jinak než drsně.

Ty seš taky povedenej případ

[vostalpetr]

On to ví. Dělá to zcela úmyslně.

No von na mě zkouší kde co vode mne vokopíruje,

pokud má vod toho odstup, tak je to pro něj v pohodě,

ale s pitomostma jako je soucítění, duchovní pády, vnitřní a vnější, pýchy a pokory u mě neuspěje,

zkoušet to může, ale vcelku zbytečně si honí triko s pitomostma...

A když mu nevadí že mu píšu že je debil, no tak v pohodě,

klidně může furt psát jak mu to nevadí a psát o mým pádu....

Já umím cyklovat pitominy docela dobře, prostě já konstatuji že je debil a on konstatuje že jsem padnul....

[Trini]

A když mu nevadí že mu píšu že je debil,

Ale vadí a jak. Proto se to snaží uboze relativizovat, že vidíš jenom samé debily. Jeho pýcha tím strašně trpí.

[vostalpetr]

Jeho pýcha tím strašně trpí.

Tak to je dobře,

křestané rádi trpěj páč to je cesta k pokoře...

Já tedy trpím nerad, jen když je to nezbytné a přijde to nehledáno, jinak to nevyhledávám...

[armin]

Samozřejmě, ty nekritizuješ, ty mě jen dáváš za příklad duchovního pádu a já píča to beru jako kritizování,

no to jsem ale kunda já a ne ty !!!!

No vidíš.
Já si myslím, že to půjde i když jsou to zatím jen první vlaštovky.

[Alaja]

A když mu nevadí že mu píšu že je debil,

Ale vadí a jak. Proto se to snaží uboze relativizovat, že vidíš jenom samé debily. Jeho pýcha tím strašně trpí.

[armin]

A když mu nevadí že mu píšu že je debil,

Ale vadí a jak. Proto se to snaží uboze relativizovat, že vidíš jenom samé debily. Jeho pýcha tím strašně trpí.

Ty taky nic nechápeš. bohužel.
Je to naopak a možná ještě trochu jinak.

[Alaja]

A to bylo na koho?

[salmo1cz]

Tak to vidíte vy dva filištíni,

když se chce, tak to jde a trefujete se docela správně,

sice nevíte že jste trefili "duchovní hovno" ale vod toho máte zase mě, abych vám to řekl,

musím říct, že jsem na vás pyšnej,

skoro tak pyšnej jako sám na sebe,

takže za chvíli asi samou pýchou upadnu

(už se stalo, upadnul jsem na gauč a píšu do notebůku jedním okem a jedním prstíkem)


PS.

pokud ještě chcete dále psát o pokoře,

začnu vás místo dobrosery nazývat přizdisráči,

to berte jako nejen jako varování, ale i jako výhružku a vydírání....

Aha, no nesmíte brát vše jako vztah subjekt a objekt.I pojídač psů je Brahmá...jedinou výjimkou je pojídač koček a kocourů ten Brahmá není...až bude čas tak to do suter dopíšu.

[Alaja]

Karmelitky....

Tři období duchovního růstu a nutnost temné noci

Nyní se ještě pokusíme vymezit místo „temné noci“ v celkovém schématu duchovního rozvoje člověka, které je možné v kázáních zachytit, a spolu s tím prohloubit odpověď na možnou námitku: proč je tolik důležité projít chvílemi či celým obdobím utrpení, kterého se navíc nedostává „za trest“ člověku vysloveně zkaženému a zlému, ale naopak obyčejně člověku směřujícímu s rozhodností za Bohem?
Tauler pochopitelně nepopírá, že člověk je ve svém základu dobrý. Důležité však je právě chápání tohoto základu. Je to jakési „místo“ v člověku, to nejvyšší a nejvznešenější, co v člověku je, kde je člověk nejvíce sám sebou a kde se také nachází Boží obraz, (13) který je do nás vložen. V kázání na verš z Izaiáše: „Povstaň, Jeruzaléme, a rozjasni se!“ (60,1) říká Jan Tauler: „Bůh si nepřeje a nepotřebuje nic jiného na celém světě než jedinou věc… najít vznešený základ člověka svobodný a dobře připravený, aby v něm mohl uskutečnit své ušlechtilé a božské dílo.“ (14) Když se toto dílo uskuteční, vychází z tohoto základu světlo a energie i do ostatních, nižších částí člověka. V tomto smyslu pak Tauler zřejmě volně cituje výrok mistra Eckharta na řádové kapitule: „Světlo Ježíše Krista září v našem nitru jasněji, než mohou zářit všechna slunce na nebi; září z části vnitřní do části vnější, ne z vnějšku dovnitř.“ (15)
Tauler si je však vědom, že jen málokdo žije v současném stavu lidské přirozenosti životem pramenícím z tohoto svého nejhlubšího základu a tedy z Boha. Mnoho lidí si vytvořilo „falešný základ“, jakési pouze psychologické já, z kterého pak vycházejí všechny jejich postoje a způsoby jednání. Hlavním znakem takového života je duch přivlastňování, který chce vše pro sebe, všechny věci vztahuje k sobě, a ne k Bohu, ve všem hledá v posledku sebe, a ne Boha. Dalšími znaky života na této více vnější lidské rovině je „zákonictví a farizejství“, na kterém člověk lpí a nechce se ho vzdát. „Zákoníky se rozumí lidé racionální, kteří překrucují všechno podle svého rozumování a smyslovosti; vnímají skrze smysly a vše podřizují rozumu jako způsobu k pochopení velkých věcí; v tomto jednání nacházejí svou slávu a vyslovují velká slova, ale v základu, odkud by pravda měla pramenit, zůstávají prázdní a zanedbaní.“ (…) „Farizeové jsou oni zbožní lidé, kteří se pokládají za dobré, mají úctu k sobě samým, jsou neústupní ve svých předsevzetích a cvičeních, své zvyky kladou nad všechno ostatní a chtějí pro to být ctěni a ve svém základu kárají všechny, kteří nejednají tak jako oni.“
Jak bylo řečeno, Bůh touží po vyléčení člověka, po jeho osvobození od jeho zaujetí sebou samým. „Temná noc“ je prostředkem, který Bůh s nesmírnou láskou používá, aby se toto dílo zbožštění, narození Boha v člověku, mohlo uskutečnit. Je nutná, protože falešný základ je často velice subtilní a skrytý, takže ho člověk nedokáže rozpoznat, a i když ho poznává, není ho svou aktivitou a askezí schopen zcela – a snad lze říci, že ani ne z větší části – odstranit. Temná noc je tedy jednou z etap duchovního putování.
Jan Tauler člení duchovní život podle klasického schématu: začátečník – pokročilý – dokonalý, přičemž přechod mezi těmito stupni představují dva procesy proměny: od nepodobnosti k podobnosti a od podobnosti k jednotě. K vykreslení této skutečnosti připodobňování používá obraz dřeva, které je prostupováno ohněm, až se s ním nakonec stává jedinou věcí. (16) Než se tak však stane, „přirozenost musí vytrpět mnoho smrtí.“ „Na tomto putování je mnoho divokých cest, pustých a neznámých, po kterých Bůh vede člověka, přitahuje ho a učí umírat. Ó děti, jak vznešený, plodný a podivuhodně krásný život roste z tohoto umírání!“
Ještě než člověk vstoupí do zmíněného umírání, poté co se ho Bůh začne dotýkat a vést ho k sobě, zakouší člověk velkou radost, avšak radost často příliš vnější, které navíc užívá jaksi nemírně. „Nechť si nabere tolik božského nápoje a plnými doušky pije, až bude docela opilý a tak plný Boha, že samým blahem a plností zapomene sám na sebe. Připadne mu pak, že dokáže divy, že by nezraněn prošel ohněm, vodou, skrze tisíc mečů že by pronikl…, a nebojí se smrti, radosti ani bolesti. To proto, že je opilý; říká se tomu ‘jásot’ – jubilieren. Takoví lidé chvíli křičí, chvíli se smějí, chvíli zase zpívají…“
Zde však končí první etapa a začíná druhá, čas noci. „Když náš milovaný Pán vidí, že na sebe chtějí lidé naložit příliš mnoho,… zakročí jako dobrý hospodář, který má ve sklípku spoustu znamenitého vína, a jen co si lehne a usne, přikradou se jeho děti a tím vínem se nadobro opijí. Když pak vstane a uvidí, co se stalo, popadne pořádný prut a tak jim našlehá, že budou právě tak smutné, jako byly předtím veselé, a podá jim tolik vody, že budou střízlivé právě tak, jak byly předtím opilé. (17)
Tato tvrdá Boží výchova však není samoúčelná. „On je takto vylákal a vysvobodil z nich samých a ze zajetí trpících tvorů, jenže oni tím až příliš zdivočeli, a tak je chce teď přivést k sobě střízlivé. Oni se pak pěkně upokojí a zklidní a vidí, kdo jsou a co zmohou, protože přišli k sobě. Ti, které dřív nikdo nedokázal spoutat, kteří chtěli pořád víc, než jim kdo mohl dát, kteří chtěli víc vytrpět a víc vykonat, ti jsou teď takto umírnění.“ (18) Uvedená citace již předznamenává, co je nejdůležitější podmínkou, která umožní příchod Ducha svatého a Boží narození v nás. Je jí pokora. Ctnost, která se ve všech Taulerových kázáních neustále vrací. Podle pokory či pýchy se pozná pravý Boží přítel od falešného, pravověrný od heretika. (19) Tato pokora však nevychází pouze z racionální úvahy člověka o vlastní schopnosti či neschopnosti vykonat to či ono. Je to postoj naprostého odevzdání se do Božích rukou, v pravdě o sobě samém. Všechny noci směřují k tomuto vzdání se Bohu, kterého je člověk schopen tehdy, když je svlečen ze své porušené přirozenosti, která hledá především sebe (i když maskovaně a rafinovaně), když na místo falešného psychologického já nastupuje pravé já, které bylo ukryto v dosud neobjeveném základu.
Za příklad pokorného člověka Tauler dává svatého Jana Křtitele, který na dotazy poslů od židů a farizeů: „Jsi Eliáš?…“ (srv. Jan 1,19-27) odpovídá: „Nejsem“. (20) „Téměř nikdo nechce vyslovit ‘Nejsem, já nejsem nic,‘“ – ve zřejmém smyslu: já nejsem ten důležitý, nejsem ten, který chce stát v popředí. Všichni chtějí být ‚něco‘. Když ale někdo z celého milujícího srdce dokáže říci: „já nejsem“, pramení ze základu toho člověka věčné „Já jsem.“ Tento zdánlivý paradox poukazuje na fakt, že když se člověk dokáže vzdát sebepotvrzování ze své strany, rodí se v něm pravé bytí, bytí Boha přítomného uvnitř nás.
Protože je náš duchovní vzestup především sestupem do propasti naší vlastní chudoby, vyplývá z toho i další zdánlivý protiklad: samotné překážky na naší cestě – pády, nevěrnosti, neschopnost plně se odevzdat, nemožnost vykořenit vše zlé v nás, se mohou a mají stát prostředkem, který nás uvede hlouběji do propasti naší chudoby a otevře nás perspektivě Božího milosrdenství. „Když je pole vypleté, zůstane často v hloubce kořínek onoho plevele, ale nikdo si ho nevšimne…, když má pak dobré semeno vyrůst, vyroste i plevel… Proto se pokořte a s trpělivostí hleďte na plevel ve vás a jednejte tak, aby se on stal vaším očistcem.“ (21)
Ještě dál jde Tauler v nauce o překážkách, které nás v posledku přivádějí k Bohu, v kázání prosloveném v den, kdy se slavila připomínka zjevení archanděla Michaela na hoře Gargano. (22) Podle něj kromě toho, že má každý člověk svého dobrého anděla, který ho ochraňuje, má také svého zlého anděla, který mu neustále strojí překážky a podněcuje ho ke zlému, tak jako dobrý anděl k dobrému. Kdyby však člověk byl moudrý a svědomitý, odpor a zkoušky ze strany ďábla by pro něho byly mnohem prospěšnější než vše, co přichází od dobrého anděla. Neboť pakliže není boj, nebude ani vítězství. (23) Tato nauka se může zdát poněkud přehnaná, ale v posledku ukazuje na Taulerův optimismus a víru v konečné vítězství dobra. Touží pravděpodobně zbavit své posluchače přehnaného strachu ze Zlého. Ten je přece podřízen Bohu a nemá moc zvítězit (definitivně) nad tím, kdo kráčí v síle Boží. Naopak svou činností vposledku napomáhá výstupu člověka k Bohu, čímž vlastně zesměšňuje sám sebe. I ve vztahu ke zlému duchu platí: „všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha“ (Řím 8,28).
Když člověk projde všemi zkouškami, utrpením a temnotou, které ho očišťují, a noří se v hluboké pokoře do svého základu, zakouší v sobě cosi z božského zrození a stává se vznešeným člověkem. Takový člověk „přijímá svědectví o světle“ (srv. Jan 1,7) v nižších i vyšších silách. Tak v rozumu „v tom vnitřním stvořeném světle vidí a chápe to, co je božské“. Z Taulerova textu se dokonce zdá, že člověk již do určité míry vstupuje do perspektivy života budoucího věku. „Kdo by sem pronikl (totiž do vnitřního základu), nalezl by vpravdě Boha a sám sebe by shledal naprosto a jednoduše v Bohu; protože odtud se Bůh nikdy nevzdaluje… Tento základ – jestliže si ho člověk bedlivě hledí – vyzařuje do sil, které jsou pod ním, a jak nižší tak vyšší síly táhne a žene zpátky k jejich původu a počátku, pakliže je člověk vůči tomu bdělý, zůstává u sebe a naslouchá láskyplnému hlasu, který volá na poušti v tomto základu a všechno do něj stále více přivádí.“
Myslím, že poslední řádky nám daly nahlédnout, jak si Jan Tauler představuje ideál kontemplativního člověka. Není to člověk, který má mimořádné zážitky a zjevení – ty Jan Tauler naopak spíše odmítá – ani nejde o člověka, který nutně žije v samotě – ačkoli význam řeholního života je v jeho kázáních opakovaně vyzdvihován – ale jde o člověka, který byl uveden do nejhlubší sféry svého bytí, kde nejjasněji září Boží obraz, ke kterému jsme byli Bohem učiněni, a takto ukryt ve svém základu odtud nahlíží – kontemplativním pohledem – i všechny „prosté a obyčejné“ věci tohoto světa.
https://bosekarmelitky.cz/duchovni-zivo ... emne-noci/




Nesplnitelný a nikdy nekončící úkol


Člověk, který dosáhne „stavu dokonalosti“– což nemůže nastat dříve, než mu Pán řekne podobně jako chromému u rybníka Bethezda: „Vstaň,“ (srv. Jan 5,8) – se stává skutečným „mistrem života“. (24) Zakouší bytostný pokoj a svobodu, které jsou velmi rozdílné od pokoje a svobody těch, kteří „věří, že se osvobodí sami, a přetrhávají pouta dříve, než je čas.“ Mistři života jsou pak těmi, jejichž kázání a zvěstování Boha vychází ze zkušenosti, a je proto prospěšné a plodné.
Na začátku článku jsme se zmínili o rozhodující úloze Ducha svatého na cestě zbožštění. Duch svatý působí božské zrození v člověku. Bylo řečeno, že člověk se na jeho příchod musí náležitě připravit. Příprava, spočívající v askezi činné a trpné, však přesahuje možnosti člověka. Proto Tauler říká v kázání prosloveném o Letnicích: „Tam, kde má být přijat Duch svatý, musí on sám připravit místo, vytvořit zde prostřednictvím sebe sama vlastní receptivitu a také zde sám sebe přijmout.“ (25) Tento na první pohled opět zvláštní výrok chce snad říci zhruba toto: i ve fázi, kterou my vnímáme jako „aktivní“, jako fázi naší činnosti a úsilí, je hlavním konajícím sám Bůh. On je hlavním konajícím i tehdy, když se nacházíme v „noci“ a Boží přítomnost si neuvědomujeme. Čas „Letnic našeho života“ je pak časem, kdy si plněji, zjevněji a v hloubi sebe samých uvědomíme Boží přítomnost a dokážeme se z ní radovat a žít.
Protože však proces sjednocení nemůže být zde na zemi nikdy ukončen, i pro „dokonalé“ je zde stálá možnost (a nutnost) růst a menšit se. Menšit se ve svých pouze lidských plánech a náhledech a růst v bytí Božím dítětem. Dovolím si tento článek ukončit slovy, kterými Jan Tauler končí mnoho svých kázání: „Ať se na nás toto vše vyplní. K tomu nám pomáhej Bůh. Amen.“
https://bosekarmelitky.cz/duchovni-zivo ... cici-ukol/

[Alaja]

Manuál františkánů.....

https://adoc.pub/duchovni-ivot-z-hledis ... ois-m.html


DUCHOVNÍ ŽIVOTZHLEDISKAFRANTIŠKÁNSKÉHO CHARISMATU


.....

b) LIDSKY OPERATIVNÍ ZNAKY VZESTUPŮ NA CESTĚ OSVĚTNÉ

Z obnovené svátosti biřmování kromě probuzeného daru síly se především aktualizuje svátostná osvětná milost. Úměrně ke vzestupům na této cestě její osvětnost nabývá síly. Někdy narůstá až k charismatickému jevu, což bývá předznamenáním pro patřičné místo v mystické oblasti. Jsou to ona známá „lumina“, tj. světla objevující se zejména při vnitřní modlitbě nebo při duchovním rozhovoru nebo při čtení Písma sv. nebo při adoraci Nejsvětější Svátosti Oltářní.

Tato „lumina“ svou intenzitou a úžasem sice překvapí, ale zakrátko obvykle pominou. Ale že mi to neb ono světlo přišlo, na to hned tak nezapomenu. Toto typické osvícení působené oněmi „světly“ dalo i jméno této cestě a všem jejím typickým vzestupům.

Je sice pravda, že na cestě očistné se nám Ježíš Kristus jeví jako „Pravda“, jež je sama ze sebe „Světlo světa“. Ale je také pravda, že sakramentální milost osvětná, zazářivší při obnově svátosti biřmování, nás napojuje na Kristův zjev, kdy On o sobě řekl:“Já jsem „Světlo světa“ –kdo mne následuje, nechodí ve tmě, nýbrž bude mít světlo života...“ (Jan 8,12). Sakramentální milost osvětná při těchto vzestupech počíná nejen osvěcovat, ale Kristovou láskou i hřát.

Na vzestupech cesty osvětné se nám tedy osvěcuje typický vzrůst vnitřního osvícení. Rozum sice není osvěcován pravdami víry tak, jakoby o nich dosud nic nevěděl. Avšak tím, že svou vůlí a srdcem chceme napodobovat Krista, jsme jím osvěcováni, abychom ho vjeho nadpřirozeném světle lépe viděli, obdivovali, byli jím rozněcováni i přitahováni ke zbožnosti akonečně abychom byli pohotoví uchvátit jej láskou.

Podobně jako při vzestupech na cestě očistné jsme měli především co činit svýhostí těžkých hříchů, vykořeňováním hříšných sklonů a svyhošťováním dobrovolných všedních hříchů a návyků na ně, tak při vzestupech na cestě osvětné se bude těžiště snahy přenášet na probuzení vlitých nadpřirozených ctností a pěstování jejich růstu do podoby lidské svatosti našeho Pána.

Duchovní život na cestě osvětné záleží hlavně vupevnění pokroku ve ctnostech. Duše pracuje účinněji na vzrůstu Boží lásky vlidském srdci. Přitom dobře víme, že očišťování ode všeho nezřízeného musí stále pokračovat, i když ve vyšší poloze, než jak tomu bylo na cestě očistné.

Duchovní vzestup spočívá především ve výchově sklonů, které se projevují tzv. PRVNÍMI HNUTÍMI. Tato první hnutí jsou působena buď smyslovou žádostivostí nebo milostí pomáhající. Jako zdrojem milosti pomáhající je Boží láska, a prostředkem kní je modlitba, tak zdrojem smyslové žádostivosti je lidská přirozenost, a prostředkem kjejí výchově je askeze. Tato výchova se děje ohledně hříchu, který musí být likvidován, ohledně vášní, které musí být ovládány, ohledně ctností, které musí být založenya zušlechťovány, ohledně obětování vlastního „já“, které musí být obětováno stále více se vydávající láskou. O výchově senzitivních mohutností jsme již mluvili, když jsme pojednávali ovzestupech na cestě očistné. Výchova senzitivních mohutností je něčím vlastním a typickým pro cestu očistnou.

....

[Alaja]

Jak vytvořit světlo a světelné tělo


Toto skriptum se dělí na dvě části. První část je pojednání o duchovním světle a světelném těle, druhá část se krátce zabývá přehledem vlastností vědomí Já jsem.

V pojednání o světle se dozvíme co vlastně duchovní světlo je, co je to světelné tělo a jaký je jeho význam, dále v příslušných kapitolách nalezneme podrobné návody, jak je lze vytvářet, udržet a rozvíjet.

Co je to světlo? „Světlo je nejvyšší a také nejmocnější božskou dostředivou sílou. Vědomě spočívat v něm znamená přebývat v Bohu, v jeho síle, která v nás působí a přivádí nás k němu zpět. Proto světlo máme přijímat s plným pochopením jeho božského poslání a v lásce a pokoře se mu odevzdávat“.

Autor zdůrazňuje důležitost světla a jeho rozvoje jak pro náš duchovní vývoj zde na zemi, který může značně urychlit, tak i pro život po odložení našeho fyzického těla, kde zvyšuje naši naději na život ve světě lepším, božském.

Duchovní světlo se objevuje prakticky na všech duchovních stezkách. Je výsledkem velkého úsilí praktikujících. V příslušných kapitolách jsme seznámeni s tím, jak vzniká a jak se vyvíjí například na stezce lásky, džňány či síly.

Dále nechybí ani detailní výklad základního předpokladu jeho získání, jímž je vysoký stupeň očisty od všeho zlého a od všeho, co nesměřuje přímo k Bohu. Jsme poučeni, že pokud je naše očista nedostatečná, není dosažení světla možné, ba dokonce nám může naše praxe i velmi uškodit.

V kapitole o „Jednotě vědomí a světla“ je nám následně osvětlen jejich vzájemný vztah. Vědomí a jeho světlo nejsou dva, ale jedno jediné.

Ve druhé části nalezneme krátký přehled, co vše je vědomí Já jsem.

https://www.pratelejirihovacka.cz/clank ... -telo.html

[Alaja]

Františkáni....

14. neděle v mezidobí „A“ - (Mt 11,25-30)

V Matoušově evangeliu slyšíme, jak Ježíš říká: „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi a já vás občerstvím.“ Častěji slyšíme v evangeliu výzvu: „Pojď za mnou!“ anebo „Následuj mě!“ Ale smyslem následování, je přijít až k němu. Nemáme Ježíše následovat jen jakoby kráčejíc za ním, za jeho zády, ale máme se přiblížit až k němu. A toto se děje v lásce. V lásce se nepřibližujeme zezadu, ale tváří k němu. Pán se obrátil a zastavil, abychom se k němu mohli takto přiblížit. Otočil se asi tak, jako když si zdatný horský vůdce uvědomí, že ostatní za ním nestačí a vyzve k odpočinku. Duchovní život, alespoň se začátku, vyžaduje námahu a může způsobit přetížení. Pán Ježíš slibuje, že nás posilní. Máme přijít k Němu proto, abychom se posilnili. Ježíš dnes zve všechny, kdo se lopotí a jsou obtíženi. Duchovní život, není vycházkou, ale je to námaha, která plodí únavu. Když se nedojde včas na zastávku, kde se mohu posilnit a občerstvit, může nám od prožité námahy ztvrdnout srdce. Ježíš nám stále znovu a znovu dodává sílu.

„Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem a naleznete pro své duše odpočinek.“ Unaveni a přetíženi pod svým jhem, přicházíme k Pánu a slyšíme, abychom místo svého, vzali jeho jho. V čem spočívá naše a v čem spočívá jeho jho? Naše jho (jařmo) spočívá v tom, že chceme všechno dosáhnout vlastní silou. Jeho jho spočívá v tom, že když přijmeme jeho vládu, když ho přijmeme jako svého Pána a svůj Život, tak zjistíme, že každá ctnost je ovocem jeho přítomnosti a růstu v nás. Takto nalezneme ten odpočinek a dáme Bohu za pravdu, že Život není těžký, ale příjemný. Bůh je Život.

Bůh se zjevuje, jako Tichý a Pokorný. Boží Tichost a Pokora, nás dokáže vyvést z míry. Bůh je Tichost a Pokora. Bůh je tak Tichý, že člověk může pochybovat o jeho existenci. Bůh mluví skrze své Stvoření, protože vše, co povstalo, povstalo Božím Slovem. Boží Slovo nepotřebuje slova, neboť je zároveň činem. Bůh je Pokora. Až zarážející Pokoru nám zjevuje skrze svého Syna. Syn je zjevením Otce. Nejen, že se stal Stvořením ve svém Vtělení, ale vstupuje do chleba v eucharistii. Pokora, kterou zjevuje Ježíš, je tak obrovská, že vydrží políček i slinu ve tváři. Boží Pokora, však není bezmocnost. Všichni pyšní a sebevědomí, se budou chvět v přítomnosti nekonečně pokorného Boha. Možná tak, jako se chvěl apoštol Petr, když si uvědomil, kdo mu umývá nohy. Pokora je Pravda a Ježíš je Pravda. Bůh ve své Pokoře, nepřestává být sebou samým. Bůh je Pokora a přece Všemohoucnost a Láska. Ježíš, ani po svém Vzkříšení, nepřestal být Tichým a Pokorným. A my všichni se musíme od něho učit, neboť svojí pýchou, jsme všechno postavili na hlavu.

Stařec Silván z Hory Athos, který měl vidění našeho Pána, žasl nad nesmírnou Pokorou a Tichostí Božího Syna. Po celý svůj život vzpomínal na: „Krotký pohled Toho, který všechno odpouští a nesmírně miluje. Pohled radostného Krista, přilákal k sobě celého člověka a potom, když se skryl, dobrotou boží lásky uchvátil jeho ducha, aby vnímal Božství ne mimo obrazy světa.“ A nám všem stařec Silván vzkazuje: „Naučit se Kristově pokoře, je velkým požehnáním, s ním se žije lehce, radostně a všechno je srdci milé. Pán se v Duchu Svatém zjevuje pouze pokorným, ale když nebudeme pokorní, Boha neuvidíme. Pokora je světlo, ve kterém můžeme uzřít Světlo – Boha, jak zpíváme v Nešporách: „Jen ve Tvém Světle uvidíme Světlo“.


„Pán mě naučil udržovat mysl v pekle a nezoufat, a proto je moje duše pokorná, ale není to ještě ta opravdová Pokora, která je nepopsatelná. Když duše přichází k Pánu, má strach, ale když vidí Pána, tehdy se nevýslovně raduje z krásy Jeho Slávy a z Boží Lásky i Dobroty Ducha Svatého a zcela zapomene na zem. Takový je Pánův ráj. Všichni budou žít v lásce a v Kristově Pokoře, všichni budou rádi vidět to, když druzí budou výše, než oni sami. Kristova Pokora přebývá v malých, oni jsou rádi, že jsou tací. Takto mi Pán dal toto chápat. Ó, všichni svatí, modlete se za mně, aby se moje duše naučila Kristově pokoře!“

„Vždyť mé jho netlačí (je příjemné) a mé břemeno netíží (je lehké)“. Když nalezneme skutečnou pokoru, pochopíme i lehkost Pánova břemena i příjemnost jeho jha. Pokora, je vzdání se sebe, odevzdání se Bohu, kterému všechno patří. Kdo to udělá, tomu se v hlavě znovu rozsvítí Světlo poznání, vůle se nakloní k Dobru, a protože dosáhne blaženosti v Bohu, bude osvobozen zpod tyranie žádostivosti. Amen.

http://www.frantiskani.sk/kazatel/behom ... /14ICZ.htm

[Alaja]

Světlo života


Vesmírné Já se v sanskrtu nazývá átmá. Na rozdíl od individuální duše je átmá univerzální. Je „světlem života“ ve všech tvorech.

Vztah mezi átmá, individuem, myslí a vědomím lze názorně vysvětlit na příkladu s lampou:

Světlo je átmá, žárovka je individuum a paprsky světla vycházející z lampy jsou mysl.

Do angličtiny lze přeložit slovo mysl termínem „spirit of the soul“ (duch duše). Z tohoto označení je jasné, že mysl vychází z átmá. Mysl má určité vlastnosti, např. může být čistá či nečistá, silná či slabá, zmatená, živoucí, tvořivá, lenivá atd. Átmá je však bez přívlastků, srovnatelné s bezmračným nebem, vodou bez vln, s bílým plátnem. Mraky na obloze, vlny na jezeře, film promítaný na plátno značí hnutí mysli. Naše vědomí se s nimi většinou ztotožňuje a vůbec nevnímá „pozadí“, tedy átmá.

V symbolickém vyobrazení tedy můžeme přirovnat vědomí ke stínítku na lampě. Množství světla, které lampa vydává, závisí na tom, kolik energie či světla je žárovka schopna přijmout, ale také na povaze stínítka. Podle toho, zda je průhledné či kalné, zaprášené a špinavé nebo naopak čisté a jasné, může ven proniknout méně nebo více světla.

Mysl a vědomí tedy nejsou ono Já, jsou pouze jeho vyzařováním, jsou tím, co se jím manifestuje a uskutečňuje. Světlo átmá je neměnné, zářící a čisté. Záleží tedy na kvalitě našeho vědomí, která je určována našimi myšlenkami, pocity, vlastnostmi a skutky, do jaké míry působí světlo átmá navenek. Negativní vlastnosti a nevědomost náš fenomén zatemňují; poznání, moudrost a láska – tedy dobré vlastnosti – ho projasňují. Čím je vědomí rozvinutější, čím je jasnější, čistší a propustnější, tím jasněji prozařuje světlo. Je-li vědomí úplně čisté a bez poskvrny, může světlo átmá zářit v celé své nádheře a kráse; pak hovoříme o osvícení nebo realizaci, uskutečnění. Světci, ryzí a čisté bytosti, které se staly božskými prostředníky, šíří světlo, tedy lásku, dobrotu, moudrost a čistotu. Naznačuje to např. svatozář na obrazech světců. Když je však átmá obaleno mnoha vrstvami karem a nevědomostí, boží světlo nemůže vyzařovat.

Átmá, naše vnitřní Já, je esencí vesmírného Já, jehož přirozeností je mahá ánanda, nejvyšší blaženost. Proto je ánanda, blaženost, nejniternějším rysem i každého individua, jakožto částečky vesmírného Já.

Tělo, smyslové orgány, intelekt a mysl jsou nástroji átmá. Paramhans svámí Mádhavánandadží v jednom bhadžanu říká:

Moji bratři, spatřil jsem překrásný vůz (tělo), tažený deseti koňmi (smysly). Opratěmi bylo buddhi (intelekt) řídící koně. Vozkou byla manas (mysl), která držela v rukou opratě. Uvnitř sedělo samo átmá, král, doprovázen svým věrným ministrem, vivékou (pravé rozlišování). V kočáru zaznívala hra různých nástrojů (smyslové vjemy, myšlenky). Vzejde-li světlo poznání v tomto kočáře, pak bude navždy osvícen.

Vivéka je nejjemnější podobou intelektu. Zvažuje každý pocit, myšlenku i zkušenost a rozhoduje podle pravdy – nikoli na základě sobeckých přání, jak většinou činí rozum.

Světlo je symbolem poznání, temnota značí nevědomost. Kde se objeví světlo, ihned mizí temnota. Stejné je to i s poznáním: když se v nás probudí, nevědomost se okamžitě rozplyne.

Kdo jsme? Tělo? Uvěřit tomu je nevědomost.

Ve skutečnosti jsme čiré vědomí!

Nejsme ani kůže, ani kosti, ani krev, svaly, nervy či žlázy. Říkáme: „Toto je moje krev, toto jsou mé končetiny, moje pocity, myšlenky, představy a zkušenosti.“ Ale kdo je tím, který takto o sobě mluví? Kdo je tím, jenž si stále – vědomě či nevědomě – opakuje: „já“ a „toto je mé“?

Vezměme si jako příklad cibuli. Držíme ji v ruce a bez přílišného rozmýšlení ji zkrátka označíme za „cibuli“. Když budeme odstraňovat jednu slupku za druhou, nenazveme jednotlivé části „cibulí“, nýbrž „cibulovými slupkami“. Kde však zůstala „cibule“? Je „cibule“ jen jméno pro soubor těchto slupek? Tak to asi není. Cibule, z níž vyroste celá rostlinka, jestliže ji zasadíme, je něco mnohem obsažnějšího, dokonaleji organizovaného než pouhý souhrn jednotlivých obalů!

Také átmá je mnohem více než jen pouhý soubor svých částí. Átmá v nás žije. Nikdo nemůže vidět, jak vstupuje do lůna matky nebo jak opouští tělo umírajícího. Přichází a odchází, měníc tělo tak, jako my střídáme oblečení. Já se nikdy nezrodilo, je nesmrtelné, věčné, božské a neměnné. Nemusí se vyvíjet, je dokonalé. Jen vědomí je třeba pročišťovat a rozvíjet, aby dokázalo rozpoznat svou pravou podstatu.

Átmá je sám život, čistá energie. Je jako semínko stromu, ve kterém je ukryt celý strom jako nejjemnější, nejzhuštěnější energetický vzor. Je to energie, z níž vše povstává a vzniká.

Átmá je esencí Boha. Není božské, je to Bůh sám; není svaté, je to Svatost sama. Átmá je jako světlo, jako neuhasitelný plamen. Toto světlo je v nás však obaleno a překryto našimi karmami, stejně jako je oheň zahalen kouřem nebo diamant pokryt prachem a špínou, takže je zcela k nepoznání.

Každý plamen, ať už plamen svíčky, louč nebo hořící hromada dříví, je ve své podstatě stejný – nemusí se rozvíjet, je a navždy zůstane ohněm. Rozdíl spočívá v kvantitě, ne v kvalitě – i v nejmenší jiskřičce je ukryt nezměrný potenciál energie. Sjednotí-li se mnoho plamenů, vytvoří mocnou sílu – slunce, a světlo, které z něj vychází, je nesmírně silné. Pak hovoříme o mahátmovi (= velké duši), světci či boží inkarnaci.

Ve védantské filozofii, základní filozofii jógy, se átmá popisuje jako sat čit ánanda (sat = absolutní bytí, skutečnost, čit = absolutní vědomí, ánanda = absolutní blaženost). Átmá neboli Já je tedy pravda, je vědomé a blažené. A toto Já je Já všech tvorů.

Mnozí se ptají, na co mají během meditace myslet a na co se soustředit. Zpočátku se soustředíme na dech, na tělo nebo na uvolnění svalů; později myslíme na úplněk, východ slunce apod. Ale pravá meditace je átmá činta, tzn. myslet na átmá. Nemyslete na tělo, kterému činí problémy meditační pozice; překonejte to. Vzdejte se všech představ i pozemských přání a myšlenek. Neusilujte o vize světla, východu slunce atd., nemyslete na vzestup kundalíni, na otevírání čaker či dosažení nadpřirozených schopností. To jsou všechno jen začátečnické stupínky. Nechytejte se těchto představ. Meditujte jen na átmá. Stále si toho buďte vědomi, vnímejte a prožívejte to.

Jako pomoc ke zklidnění mysli a posílení síly koncentrace používejte mantru. Tím se mysl pročistí a osvobodí od nánosu, takže se bude moci projevit átmá ve své kráse.

Jestliže jogín dosáhne určitého stupně realizace, pak přemýšlí pouze o jediném: „Kdo jsem já?“

Takto uvažuje během meditace, v každé situaci a v každém okamžiku. Toto je volání jeho Já, zpěv jeho srdce, jeho átmá.

Jogín nepřemýšlí: „Snažím se ti přiblížit, můj Bože.“, ale prosí: „Přijď ke mně blíž, můj Bože.“ Často se cítíme slabí a bezmocní. Myslíme si, že Bůh je daleko a je těžké ho dosáhnout. Ale Bůh je všemohoucí; jistě k nám najde cestu.

Mějte v meditaci vždy povznášející myšlenky plné důvěry, neboť myšlenky jsou velice mocné, mohou docílit všeho.

Když pokročíte v meditaci, rozvíjí se ve vás schopnost duchovního vnímání. Mysl a vědomí se stávají zrakem vašeho Já. Jako když při jízdě autem osvítí světla cestu před vámi, tak pronikne vaše mysl celým vesmírem (astrální putování). Mysl vám daruje všechny zkušenosti a přinese vám veškeré poznání.

Nejdříve však musíme rozpoznat své Já v každém tvoru, v každém atomu, ve všech planetách a souhvězdích. To znamená dostat se tak daleko, že se dokážeme ztotožnit se všemi. Neměli bychom to chápat tělesně. Nemáme se identifikovat s filozofií, náboženstvím, národností či barvou pleti ostatních, ale nalézt onu jednotu, která přesahuje všechno vnější.

Ve světě panuje dualismus – ale mudrc v různých tvarech rozpoznává jednotu. Vidí-li před sebou dva džbány, je si vědom toho, že materiál, z něhož jsou oba vytvořeny, je stejný, totiž hlína. Tak nevidí realizovaný, ten, který si je vědom Boha, vnější tvary, ale jejich vnitřní skutečnost, átmá, Já.

Nestačí však pochopit to pouze rozumem. Musíme to cítit a zažít hluboko uvnitř. Jestliže jsme zaslechli volání átmá, přestaneme toužit po siddhi [1] nebo zázracích. Už nepotřebujeme nikoho a nic k tomu, abychom byli šťastní. Už nehledáme někoho, kdo nám podá pomocnou ruku, ale nabízíme sami svou pomoc ostatním, neboť víme: „Já jsem átmá a toto Já žije také v ostatních. Nejsme dva, ale jedno. Žijeme sice v různých tělech, tělo je však pomíjející, skutečností je jednota, která nezaniká.“

Když překonáme dualismus ve svém smýšlení, pomůžeme sami sobě. Dokud existuje dvojnost, cítíme se ode všeho odděleni – to je však klam.

Pak poznáváme, že svět je výtvorem našeho rozumu. Rozum stvořil svět tak, jak ho před sebou vidíme. Zcela zřetelně zakoušíme, že vše stvořené se mění a zaniká jako vlny oceánu. Jednoho dne se vlny opět vnoří do oceánu a splynou s ním v jednotu. A tak i tento svět jednoho dne zmizí a my spatříme všude jen jediné: Boha, Nejvyššího, átmá.

Proto provádějte v meditaci stále átmá čintan. Vnímejte sami sebe jako silné, čisté, šťastné a nesmrtelné. Jste Já! V Já není ani strachu, ani smutku nebo viny.

Nemusíme však zavrhovat ani světský život. Ve světě přece žijeme. A svět nám skýtá překrásné zážitky. Neztěžujme si tedy život; užívejme si života a osvoboďme se od všech sebevýčitek. Snažme se však zůstat na správné cestě.

Prožívejte přítomnost, teď. Nehloubejte nad minulostí; včerejšek je pryč a už se nevrátí. Nesněte však ani o „lepší“ budoucnosti. Budoucnost nelze nikdy dostihnout. Neboť existuje vždy jen přítomnost. Zítra je zítra a pozítří je vždy jen pozítří – prožíváme stále jen teď. Jestliže to pochopíme, pak jsme překonali čas a žijeme ve svém středu jako pozorovatel a svědek všech změn. Já je neměnné; energie, která z něj vychází, hýbe vesmírem, všechno tvoří a zase rozpouští.

https://joga.cz/system/duchovn%C3%AD-z% ... C5%BEivota

[armin]

a tak furt dělí celek dle svého těla na vnitřní a vnější, tvrdíce že je to to samé,

ale spojit to vnější s tím vnitřním neumějí,

Takhle to tady předvádíš ty. Nechápeš, že jsi nejen tím "vnitřním" ale i vším "vnějším", tedy i tou Janou, ne fyzickou, ale takovou, jak ji vidíš a vnímáš - je tvojí součástí.

[armin]

Ještě k té pýše a pokoře.

Wikipedie:
Pýcha
Pýcha (též povýšenost, namyšlenost, zpupnost, latinsky Superbia) je vlastnost spočívající v nadhodnocení vlastní osoby. Prakticky všechny etické a náboženské systémy pohlížejí na pýchu negativně. Křesťanství ji jmenuje jako první ze sedmi hlavních hříchů a považuje ji za prapůvod všeho zla. Opakem neřesti pýchy je ctnost pokory.

Já to vidím tak, že pýcha a pokora je záležitostí nedostatečného přirozeného sebevědomí. (Opakem sebevědomí je nesebevědomí - to pro Vostála, ten rád řeší ty protiklady.) Přirozeně sebevědomý člověk nepotřebuje ani pýchu ani pokoru.
Kdo zatím nemá přirozené sebevědomí, pro toho vyjadřuje pokora otevřenost přijetí, tedy schopnost růstu, poznání, naopak pýcha vyjadřuje uzavřenost, zdánlivou neomylnost, zaseknutí se na cestě poznání.
Takže cesta pokory je lepší než cesta pýchy (z pohledu cesty poznání).

[Alaja]

Ještě k té pýše a pokoře.

Wikipedie:
Pýcha
Pýcha (též povýšenost, namyšlenost, zpupnost, latinsky Superbia) je vlastnost spočívající v nadhodnocení vlastní osoby. Prakticky všechny etické a náboženské systémy pohlížejí na pýchu negativně. Křesťanství ji jmenuje jako první ze sedmi hlavních hříchů a považuje ji za prapůvod všeho zla. Opakem neřesti pýchy je ctnost pokory.

Já to vidím tak, že pýcha a pokora je záležitostí nedostatečného přirozeného sebevědomí. (Opakem sebevědomí je nesebevědomí - to pro Vostála, ten rád řeší ty protiklady.) Přirozeně sebevědomý člověk nepotřebuje ani pýchu ani pokoru.
Kdo zatím nemá přirozené sebevědomí, pro toho vyjadřuje pokora otevřenost přijetí, tedy schopnost růstu, poznání, naopak pýcha vyjadřuje uzavřenost, zdánlivou neomylnost, zaseknutí se na cestě poznání.
Takže cesta pokory je lepší než cesta pýchy (z pohledu cesty poznání).

Houby, Vostál není pyšný, jen je nas.....namíchnutý.....

[vostalpetr]

Takhle to tady předvádíš ty. Nechápeš, že jsi nejen tím "vnitřním" ale i vším "vnějším", tedy i tou Janou, ne fyzickou, ale takovou, jak ji vidíš a vnímáš - je tvojí součástí.

Co to zase píšeš za hovna ?

Jana není žádnou mou pitomou součástí, je prostě ztotožněný Vědomí a mrdá ji v bedně,

s čím máš kurva problém, Vědomí produkeje všechno možný, tak proč ne idioty jako jsi ty ???