Zkrátka jenom čumět do blba. Proč?
No když to nevíš, tak proč si to nenajdeš třeba na internetu ???
No já vím proč, protože jsi jednak pablb a druhak je ti to u prdele a za třetí ty jen prudíš páč kromě pablba jsi i píča
PhDr. Naďa Verecká
Čistící meditace
jak čistit svůj pohled na svět i na sebe
Meditace čištění brejlí, meditace ticha v hlavě, meditace nalezení těla
Meditace čištění brejlí:
Meditace čištění brejlí slouží k vyčištění vlastního vidění. Kdo nosí brýle, zná to. Jak jsou na těch sklech nějaké fleky - a ty jsou tam co chvíli, já nevím, kde se to na nich pořád bere - člověk vidí rozmazaně, nejasně. To, co vidí, je ovlivněno těmi fleky - ačkoli ty fleky na nasazených brýlích nevidí.
Jsou však brýle i neviditelné; brýle názorů a přesvědčení. Brýle, které nám namlouvají, že to, co vidíme, je pravda. Ale ve skutečnosti nevidíme pravdu; každý člověk vidí realitu jinak, protože to, co vidí, je ovlivněno jeho osobními názory; všemi těmi skvrnami, které na jeho neviditelných brýlích udělal život. Tyto názory tvořící jeho pohled na svět pak ovlivňují běh jeho života; protože svět reaguje na to, jak ho člověk vidí.
V této meditaci se lze pokusit dobrat k alespoň částečnému vyčištění oněch neviditelných brejlí - oněch názorů, které zabarvují naše vidění.
Sedni si tak, aby tě nerušilo nepohodlí. Pokud v takové pozici máš tendenci usínat, lze prožít meditaci i ve stoje.
Vyčistit si brýle znamená se jich napřed dotknout. - Zkus to pro začátek. Možná bys je mohl na chvíli sundat. Pak si promni oči, tvář. Dotýkáš se své vlastní masky. Skrz její jemné plátno se díváš na ostatní. Nevidíš je; vidíš jejich masky.
Všichni mají masky; masky dvojího druhu. Jedny ukazují to, co oni chtějí, abys uviděl jako jejich pravou tvář, druhé jejich masky ukazují to, co ty chceš vidět jako jejich pravou tvář, bez ohledu na to, co ti ukazují.
Ty druhé masky, tj. to, co ty chceš vidět jako pravou tvář lidí kolem sebe, jsou silnější, přesvědčivější. On je hodný, on to tak nemyslí, on už to neudělá - já ho nemohu opustit, on by se o sebe nedokázal postarat, říká k úžasu všech přítomných týraná žena o svém muži. Vidí, co potřebuje vidět vzhledem k příběhu, který se na nevědomé úrovni rozhodla žít. To, co vidět chci, to uvidím. Příkladů ze života můžeš najít hodně - zejména tam, kde se tě to netýká - kde nejsi zaslepen vlastní maskou, vlastním názorem.
I ty sám používáš - většinou nevědomky - masku. Tu, jejíž pomocí namlouváš ostatním, kdo jsi, A druhou, kterou namlouváš sám sobě, kdo jsi. Masku, která tě tobě ukazuje takového, jakým se chceš vidět, a jakého tedy uvidíš. Kdyby se ti povedlo ji sundat, najdeš pod ní další.
Ve skutečnosti jsi však Všechno. Všechno, na co si pomyslíš. Všechno - přijatelné i nepřijatelné - je v tobě ve formě potence. To je někdy těžké unést, a tak tomu člověk nevěří; namaluje si o sobě konkrétní obrázek a do jeho tvaru sám sebe zkouší vecpat.
Jakýkoli konkrétní obrázek, cokoli, co má tvar, je vždycky menší než Všechno. Takže člověk zkouší větší nacpat do menšího. Pokusy vecpat něco velkého do něčeho malého se vždycky setkají s překážkami. Obvykle bolestivými a nepohodlnými.
Kdo nechce bolest a nepohodlí, může zkusit opustit tvar. Opouštěním tvaru opouští názor o sobě; stejně je mylný. Opouštěním názoru o sobě člověk opouští i názor o světě; své představy o tom, jaký svět je.
Opustit názor je dlouhý nesnadný proces. Kromě jiného to znamená pustit se jistoty. Jistoty se lidi neradi pouštějí - jakkoli je mylná a bolestivá. Jako by byl člověk dobrovolně zaklíněn v trnitém křoví: tisíce větviček propletených v prostoru kolem něj: přesvědčení, bolestivé názory, nedůvěra a křečovitá snaha o důvěru - skrz to všechno hledí člověk na svět. To všechno mu určuje, jak bude jeho svět nejen vypadat, ale i reagovat. Protože svět reaguje na nás. Na naši představu o něm.
Je však místo, kde není žádné křoví; kde už je jen ten prostor. Prostor, v kterém si člověk nemyslí nic. A když si nemyslí nic, není tísněn; nemá bolest.
Cestou, kterou se člověk může přiblížit do toho prostoru, je meditace. Při ní se člověk dostane do stavu, v němž se trnité větvičky neuvolňují jedna po druhé, svým vzájemným pohybem, ale mizí jinak; jsou stále mlhavější, rozpouštějí se v mysli, až v ní vůbec nejsou. Mysl je o ně prázdnější. A o to se nyní budeme postupně pokoušet:
Vzpomeň si, že sis před chvílí sundal brýle. Kdo si sundá brýle, může vidět rozmazaně a nejistě; nic není tak pěkně konkrétní jak to bylo, když viděl skrz svůj názor, jak co má přesně vypadat.
Dovol to; a vnímej, co se v tobě děje, když nevidíš tak, jak jsi zvyklý. Mohou přijít emoce, tlaky, tělesné pocity. Může přijít nic - nedej se zmást - zůstaň s nicem. Může přijít pocit napětí, nudy, prázdnoty, smutku, může přijít odpor (jednou z jeho podob je nesoustředěnost) - cokoli: valí se další větvičky - ať už vypadají jakkoli. Odkrytím jedné skutečnosti objevuje se skutečnost další.
Je to jak procházet svou vlastní krajinou, když procházíš svými překážkami, svým strachem pustit se dál, svým vztekem, svými obranami. Můžeš jít krajinou, která je plná názoru, že místo téhle blbosti by bylo lepší si přečíst noviny. Umýt nádobí. Pak krajinou, která je plná pokusů vyjádřit se k dnešnímu zážitku s kolegou v práci. Jdi skrz ni dál, dokud se nedostaneš do další krajiny - například do krajiny nevrlosti pramenící z bůhvíčeho. Když zpomalíš, můžeš zjistit, z čeho nevrlost pramení (jedním z pramenů může být strach jít dál - do neznáma - co kdyby tam byla bolest...).
Pozoruj, co samo od sebe chce udělat tvé tělo, a dovol mu to (můžeš se např. stulit na podlaze, vstát, sednout si jinam - kam tě nohy ponesou). Pozoruj, na co samy padnou tvoje oči - ať už v místnosti, ve které meditaci provádíš, nebo ve tvém vnitřním světě. Místo, kde je nemyslet si nic, může být např. osamělý strom na obzoru. Můžeš sledovat, jak se strom postupně blíží či jak vypadá stále stejně daleko; jak se mění a co vše se na cestě k němu děje.
Zpomaluj. Dívej se pomalu. Buď u toho, co vidíš. Nepřemýšlej, co to znamená, neodbíhej do asociací. Jen se dívej. Projdi očima dovnitř předmětu, na který se díváš.
A teď - lidově se tomu říká čumění do blba. Čuměním do blba však člověk přepíná na druhou, intuitivní, neřídící hemisféru. Oči se rozostří. Možná přijdou obrany: nuda, odklon myšlenek.
Dovol ty myšlenky - tak jako ptákům dovolíš, aby občas přetnuli tvůj výhled z okna do kraje. Přeletí a zmizí - nebe zůstává. Postupně se míň a míň děje; okno - tvůj výhled - je prázdnější. Člověk pomalu vypíná své běžné myšlení - klasickou práci první, rozumové, řídící hemisféry. Tím pomalu snižuje hluk v hlavě. Hluk řídící hemisféry. Hluk myšlenek.
Když tichne hluk, jsou slyšet tóny, které jsou obvyklé hlukem přehlušeny. Ty jsou důležité. Tóny nemusí mít podobu zvuku; může to být pocit, zamyšlení bez myšlenek, zastavení, vnitřní ticho, pomalé sklánění hlavy, jemné, samovolné zvedání rukou aj.
Časem se znova přihlásí o slovo první, řídící a kontrolující hemisféra; začne se bránit ztrátě kontroly: člověk sebou trhne, co to tady blbne, řekne si, že ho to vlastně nudí a že má dost jiné práce apod.; ozve se telefon, přijde zaostření očí a kouzlo zmizí. - Nevadí. Už tak bylo vykonáno hodně - celá první část meditace.
Tuto první část je dobré zopakovat si během pár dní či týdnů častěji, než člověk přistoupí k části další. Pokud u tohoto opakování člověk vydrží, jeho mozek postupně začne pracovat jinak; stále snadnější bude do tohoto stavu vstoupit a nenechat se vyrušovat mozkovým hlukem. Tento efekt je zachycen i řadou neuropsychologických výzkumů pomocí magnetické rezonance (stručný výčet těchto výzkumů a jejich výsledky zachytil Jan Burian na stránkách Psychoterapeutického centra Lávka).
Během opakování této části meditace budou postupně přicházet další zážitky a obrazy - další objevování sebe sama. Jako by člověk sám sobě přicházel naproti. Bývají to velmi překvapivá, postupně stále jemnější a zároveň bohatší setkání. A postupně se - tak jak mozek vytváří další buňky - mohou dostavovat stále dříve; nikdy však je nevyvolá usilovné chtění, ukázněná snaha. Vždy přicházejí jakoby náhodně; ve chvíli, kdy se vypne řídící hemisféra; tato setkání totiž zprostředkuje ta druhá hemisféra, ta tišší; to ticho v nás.
Člověk tak může vidět postupně spoustu velmi plastických, až reálných obrazů - obrazů a zpráv o sobě a světě. Spoustu úžasných vhledů, které ho vedou k pochopení věcí, kterých si předtím nevšímal. Které ho učí nesoudit sebe ani lidi; vidět pod povrch věcí. Vyčistit si brejle.
Uvidí alespoň trochu pod ubrusy; za tvary a masky, které se nabízejí. Bude se učit žít vědomě; a pozorně se dívat na svůj život i život lidí kolem sebe, aniž si hned udělá názor. A pokud se něco stane nečekaně jinak, někdo se jinak zachová nebo přijde nějaká deziluze, může to vzít jako důkaz, že svět s ním v jeho odhalování spolupracuje; že svět se mu tou událostí odkrývá a učí ho dívat se a vnímat své vlastní reakce na to, co vidí. Učí ho vyrovnávat se se světem, přijímat cokoli, co se děje:
Ať se v přítomném okamžiku děje cokoli, přijměte to, jako byste si to sami vybrali. Přijměte to – a potom jednejte. Vždy pracujte s tím, nikoli proti tomu. Udělejte si z přítomného okamžiku svého přítele a spojence, a ne svého protivníka. Zázračně to promění celý váš život,, říká Eckarth Tolle - německý filozof, myslitel a duchovní učitel.
Vhledy získané hodinami strávenými v meditaci jsou úžasné a lákají, aby u nich člověk zůstal. Budí krásné emoce, plné pochopení a naděje. Přináší obrovskou úlevu.
Je třeba však vědět, že i s krásnými emocemi se pořád pohybujeme ve světě emocí, a tam jsou i emoce zbývající; a že kolem toho, kdo staví na naději, pohybuje se někde i beznaděj. Jakékoli očekávání totiž s sebou může přinést zklamání. Svět není povinen plnit tvá přání. A tak kde je přání, nemůže být opravdový klid. Přání ho ruší. Protože přání se vždy může splnit nebo nesplnit.
Proto je dobré nezůstat u tohoto jistě krásného výsledku meditačních cvičení. Nebylo totiž stále ještě dosaženo skutečného ticha v hlavě. Cesta nekončí.
