honzam píše:Za egem nalézám své dítě a lásku.
Pak máš k němu citový vztah, mateřský, láskyplný, ochranitelský. Je to tvé dítě. Láska k němu a všechny ty další pocity spojené s mateřskou láskou tě SPOJUJÍ se světem, protože díky nim jsi živ.
Něco jako být závislý na drogách. Kojenec na mléku atd.
Trošku jiný level je soucit, který také SPOJUJE. Nebudu rozvádět, tady nejsou pro to uši.
Jak vnímám já ego, když se o něm mluví v souvislosti s osvobozením....
Ego vnímám jako tendenci mysli, osoby, osobní jednotky, mysli ztotožněné s představou, že je samostatně existující jednotkou, od které se vše odvíjí, s kterou vše vzniká a zaniká, která je konatelem všeho dění i nedění atd.
To je ego.
Ne nadarmo se říká, vlastně nevím, kdo to říká nebo říkal, ale vím, že je to tak.
Nejhorší, co se může egu stát, je nic.
Žádný pohyb. Žádný odraz. Žádný obraz. Nic.
To se potom kroutí, svíjí a umírá na úbytě. Protože není z čeho by bylo živo.
Bojuje o sebemenší záchvěv něčeho, čeho by se mohlo chytnout a být zase živo!
Bojuje!
A potom někdy spoutáno, udoláno statisíci pokusy to vzdá.
Se vzdá.
Zdánlivě na první pohled žádná změna.
Na druhý veliká. Bytostní.
V očích, tam je to nejvíce patrné, je bezbřehý klid a laskavost. Moudrost.
Vůně tisíciletí.
Vůně domova.
Tož tak.
Konec chvilky poezie a včil děcka spat
Brou dobrou.
a cigáro...
