Alfons píše:Jana píše:Pokud mluvím o Boží lásce, tak mluvím o něčem podobném, jako jako je například popisován zážitek blízké smrti lékaře Anthony Cicoria, ve videu
Ashina Ottamy 23. minuta 11. vteřina.
Láska prostě jen je, není tu pocit subjektu, objektu, není tu žádné ztotožnění
No.. tak to přeci není. Na tom videu přeci ten umírající jasně popisuje své nové tělo (nejprve jako podobné fyzickému, pak už jen jako shluk energie), jako jemu patřící, se kterým se nově ztotožňuje (oproti starému ztotožnění, kdy se dívá na své ležící fyzické tělo a říká si "já jsem mrtvý"). Je tam zřetelný pocit subjektu (toho, kdo koná) a objektu (prostředí, ve kterém koná). Ten objekt je nakonec popisován jako "absolutní láska a mír".
Je zajímavé tohle prozkoumávat víc. Jsi zvyklý na to, že jsi subjekt - tělo a při setkání s absolutní láskou a mírem není šance v tomhle nezmizet, protože jinak by to nebylo absolutní, to dá rozum. Je to jako když kus sněhu spadne do vody, roztaje a stane se stejný. Jelikož, jak psala tuším Lída, v lásce všechno zestejní. Ostatně lékař Anthony Cicorio dál popisuje, jak šel nahoru po schodech, že mu mizely nohy.
Ashin Ottama pak v další části videa říká, že tohle nádherné osvobození od mysli, jaké prožívá většina lidí v klinické smrti, postupně mizí, říká, že stav mezi dvěma vtěleními se dělí na tři fáze neboli barda, do druhé fáze se vrací mysl, tak jak ji známe a už to obvykle (podle Tibetské knihy mrtvých) není tak pěkné.
Sat-čit-ánanda je skutečnost sama, je to Bytí zbavené všech iluzí a není problém, aby tady bylo všechno naráz. Tělesné pocity, myšlenky i SČA. Je to jako by poznání toho, co tady je, mělo možnost jít do různé úrovně. Může tady být povrchní poznávání - vím, co si o Tobě myslím (mentální), trošku hlubší poznání - vidím, jak to je (smyslové), a celistvé poznání - vědomí samotné existence, která je blahem, láskou (v tichu srdce).
To poslední je vlastně tím, co neustále rozpouští iluzi oddělenosti, kterou vytváří mysl a smyslové vnímání.
Takže je jasné, co je iluze a co je skutečnost a tím pádem je vyřazeno z aktivity to, co by mohlo dělat ten život nešťastným.
Alfons píše:Jana píše:Je to blaho, které známe jako bezpodmínečnou lásku, jako když jsi bezpodmíněčně přijat, nemáš nic, čím by ses mohl provinit,co bys musel na sobě měnit, čím bys mohl hřešit, pro co bys mohl být odmítnut, souzen, odsouzen... Je tady jen šťastná blažená existence, od které nejsi nijak oddělen.
Ta blažená existence je něco. Není to nic.
Blažená existence je to, co je. Tedy Bytí. Vědomé Bytí. SČA
Alfons píše: Kdyby to nebylo něco, nemohli bychom o tom mluvit (nebylo by o čem).
Proč by se nedalo mluvit o ničem? Ve skutečnosti tohle povídání je o ničem, pokud si pod tím něco víc nepředstavuješ. Ovšem i ta představa je ve skutečnosti nic. Představ si jablko, kousni do něj. Do čeho jsi kousl? Do ničeho.
Ty tuny duchovní literatury jsou k ničemu, pokud z toho chce mít něco mysl. Ale jsou Boží, když Ti z nich zní Pravda rezonující ve Tvém srdci.
Alfons píše:Nu a s tím objektem jsi ztotožněna, víš, "tohle jsem já".
Řekla bych, že bys zcela jistě nikde nenašel citaci, kde bych psala: víš, "tohle jsem já", a Ty jsi něco jiného. A jestli bys i takovou citaci našel, tak jsem něco takového jistě nemyslela vážně. A jestli jsem něco takového někdy vážně myslela, tak mi to určitě moc dlouho nevydrželo.
Alfons píše:A cítíš štěstí, úlevu. Dřív jsi to tak neviděla, myslela jsi si o sobě buhvíco. A tak jsi necítila to štěstí, tu úlevu.
Asi se o nějaké úlevě v tomhle případě psát nedá, protože tohle štěstí je přirozeností samotné existence a to je tady pořád. Nemá to nějakou nešťastnou minulost. Tu dokáže vytvářet jen mysl, jenže produkty mysli jsou stejnou iluzí jako to jablko, které, jestli sis představil, tak jsi do něj doopravdy nekousl.
Alfons píše:Ten objekt byl i dříve spirituálními lidmi nějak popsán, tak si to můžeme porovnat s naším (nebo jiným) popisem, chceme-li.
Nevím, co máš tímhle na mysli, ale jestli je něco takového možné, tak můžeš uvést konkrétní příklad.
Alfons píše:Vtip je v tom, že subjekt není objekt. Ale to už je taková vyšší dívčí, řekněme
.
Vtip je ten, že v SČA není žádný subjekt a ani žádný objekt, existence je prostě vždycky existencí, ať už ji naše mysl a smyslové vnímání rozlišuje a rozděluje jakkoliv.