Evi, tak se dostávám k tomu, abych Ti odpověděla, píšeš:
Arat píše:Jani, vnímat lásku je úplný nesmysl.
Opravdu jsi nikdy nevnímala lásku?
Už se ti to snažil vostál vysvětlit několikrát, že jediné co je "možné", je být láskou.... ale marné, marné a marné.
Všimla sis, že ten, koho opravdu miluješ, tou láskou už je? A že říkat někomu takovému, že by se měl nebo mohl stát láskou, je úplný nesmysl?
Reaguješ jako robot citu zbavený, bohužel.
Vidíš to a Petr Vostál mi zase říká naopak, že jsem pocitář, nejspíš proto, že to máte každý s těmi city nějak jinak.
Tvůj příběh, který jsi teď tady sdílela s přítelkyní nějak se mnou rezonuje, jinak bych nereagovala... protože je to zbytečné....
Rezonuje se mnou tím odporem vůči tomu, co tady žijeme.
Mám ohromnou radost, že jsem mohla dneska od ní slyšet, že už v ní žádný odpor k tomu, co je, není a že je v ní jen vděčnost za to, co je, protože Boží přítomnost nemá chybu.
Díky regresi jsem se kdysi vrátila do svého prenatálu, cítila pocity svých rodičů, hlavně mamky, vnímala akt početí, vnímala jsem, hlavně ten můj odpor se zde zrodit, kdy jsem se obrazně zuby nehty držela jakési "opony", která oddělovala svět tam a tady, abych se zde znovu nenarodila. Síla, nějaká síla byla silnější a jsem zde znovu a ten odpor mě provází, když si to tak uvědomuji, pořád. Nepatřím zde, není to tady moje doma, a zároveň vím, že si to nějak "zasloužím", být tady a....
Je mi z toho do pláče, a vůbec si nepřeju být litována ani nijaká slova, protože ta nepomohou.... jedině, co by mohlo zafungovat, uf a je to zase jen bohužel intelektuální dedukce, je přestat s tím bojovat.
Máš k tomu úžasně moudrý postoj.
Ale nevím jak. Nedá se to udělat, musí se to stát.
Moje maminka říkávala: "Kdo se smíří, netrpí."
Všechno ostatní je zbytečné a mnohdy zraňující, jako ty tvoje slova o lásce....
Tož tak...
Rozumím Ti. Když proti síle lásky, která srdce otevírá působí síla odporu, která srdce zavírá, je to zraňující a bolestné.