duchovním probouzení se mohou – a nemusí – objevovat vhledy do minulých životů. Někdy v nich bývá i jistá komika: člověk bojuje o život, prožívá bolest, utrpení, strach, nespravedlnost, dokonce i hrůzy světa, a když nakonec tělo někdo zabije – střih – a všechno se promění. Náhle je tu náruč Boží lásky, světlo, klid, mír, štěstí. Tělo je zničené, ale nám se ve skutečnosti vůbec nic nestalo. A v tu chvíli možná probleskne myšlenka: „Páni, to bylo o fous.“ :D
A pak se znovu narodíme. Někdy se nám ani nechce – jak psala Trini. Zase jsme tělem, které bojuje o místo na slunci. Jsme egem, které se snaží být někým, něco mít, něco ovládat, růst, dosahovat duchovní úrovně – jen proto, abychom se cítili, že tu jsme správně, že máme právo být.
Ale ne každá smrt je stejná. Ten poslední zážitek mezi životem a smrtí byl jiný – šílený, přesně takový, kterému se říká temná noc duše. Při vhledu do něj jsem si uvědomovala, že jsem nenáviděla Boha za to, že mě vzal z inkarnace, ve které jsem nechala své dítě, svou lásku. Vnímala jsem to jako peklo, jako úplné oddělení od lásky. Všechno bylo černé, zlé, beznadějné.
V předchozím životě jsem byla zbožná – chodila jsem do kostela, poslouchala faráře, dělala všechno tak jak jsem měla, věřila jsem, že po smrti půjdu do ráje a hříšníci půjdou do pekla. A teď tohle. Připadalo mi to jako kolosální nespravedlnost. Napadlo mě, jak vůbec mohla Panna Maria milovat Boha, když jí nechal umučit syna. A s tou myšlenkou – střih. A byla jsem v ráji.
Jako když spadnou černé klapky z očí a tma se promění ve světlo. Všichni ti, kteří se zdáli být démony, temnými stvůrami, se ve světle Boží lásky proměnili v anděly. Jenže po narození jsem ten závěr zapomněla – a čekalo mě další kolo. V duši zůstala podvědomá vzpomínka na ty hrůzy. Neustále se vracela myšlenka: Jak může být Bůh tak nespravedlivý? Jak může dopustit tolik utrpení? Jak může dovolit, aby trpěly nevinné děti, které nic neudělaly?
Snad proto jsem zasvětila život péči o děti. Nejprve v dětském domově, odkud jsme si vzali nádhernou holčičku – právně volnou, ale podle odborníků pro adopci nevhodnou. Už jednou byla v adoptivní rodině, ale vrátili ji pro nezvladatelnost. Musím přiznat, že nám svého času udělala ze života peklo. Ale jsem za ni nesmírně vděčná, protože mě naučila skutečné, bezpodmínečné lásce – té, která nehodnotí a neodsuzuje. Kdy je jedno, jak se kdo projevuje, protože i tak v něm poznávám lásku, která je štěstím. Dnes je z ní anděl, který by pro druhé snesl modré z nebe.
Později jsem pracovala s nemocnými dětmi. Bylo nádherné pozorovat, jak utrpení v přítomnosti lásky beze stopy mizí.
Jenže poznání inkarnací duše ještě není úplné poznání. Realizací největšího Božího přikázání duše rostla, zprůzračňovala se, až nakonec splynula s Bohem – v Boží přítomnosti se rozplynul i její obal. Ukázalo se, že i ona, stejně jako ego, je smrtelná. Jen ta skutečná podstata, to, čím jsme – Já – je nesmrtelná.
Všechny ty štrapáce ega i duše jsou nakonec jen snem.

Nic
Příspěvky: 2457
Registrován: úte 07. čer 2016 15:14:14
Poděkoval: 76
Poděkováno: 18-krát v 18 příspěvcích
Ty jen zvanis hovna,
Katolická zbožná píčo,
Samý vymysly, v životě jsi na žádný světlo nenarazila,
Víš o tom naprostý HOVNO, kundo zběsilá
A teď tady druhy poucujes svejma vyčtenínama a představáma
Pro tebe,
Nejvyšší přikázaní zní :
Táhni do prdele idiotko i s těma svejma inkarnacema...
Ty blbá mindracka krávo...